13 C 262/2025-17 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se svou žalobou doručenou soudu dne 6. 6. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 762,68 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 30. 4. 2024, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžité prostředky ve výši 16 519 Kč. Smlouva o úvěru byla uzavřena distančním způsobem. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, tedy nesporoval skutková tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě.Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:Z obsahu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 30. 4. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr, jiný než na bydlení, až do výše 48 700 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách dle čl. VI a VII smlouvy ve výši určené dle čl. V všeobecných obchodních podmínek žalobkyně. Úroková sazba byla stanovena ve výši 1,016 % denně, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého úvěrového rámce činila 1 793,67 %. Žalovaný uvedl v záhlaví smlouvy číslo účtu pro čerpání úvěru.Z přehledu bankovních transakcí bylo zjištěno, že žalobkyně vyplatila dne 30. 4. 2024 částku 8 000 Kč, dne 22. 6. 2024 částku 5 000 Kč, dne 25. 6. 2024 částku 1 000 Kč a dne 30. 6. 2024 částku 2 519 Kč, a to na bankovní účet, který žalovaný označil ve smlouvě.Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že žalovaný uvedl výši čistého měsíčního příjmu 30 000 Kč prostřednictvím bankovního účtu žalovaného, který obsahoval pouze příjmy, pravidelné výdaje žalovaného nebyly uvedeny, žalobkyně provedla výpočet minimálních výdajů na 12 370 Kč měsíčně. Z identifikovaných příjmů žalobkyně dovodila výši ověřeného čistého příjmu žalovaného na 30 744 Kč.Z předžalobní výzvy ze dne 8. 5. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení poskytnuté částky do 3 dní od jejího doručení. Výzva byla zaslána žalovanému dne 8. 5. 2025 dle podacího lístku.Z dalších důkazů nebyla učiněna zjištění podstatná pro rozhodnutí věci.O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobkyně poskytla ve dnech 30. 4. 2024, 22. 6. 2024, 25. 6. 2024 a 30. 6. 2024 na účet, který žalovaný ve smlouvě o úvěru označil, peněžní prostředky v celkové výši 16 519 Kč. Úrok ve výši 1,016 % denně byl sjednán v rozporu s dobrými mravy. Smlouva o úvěru je neplatná.Soud jednal podle zákona č. 99/1963Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Hmotněprávní posouzení věci vychází zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z také ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.Bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný – spotřebitel – jednali o uzavření smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku.Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Dle rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 lze za dobré mravy považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti.Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.Soud uzavřel, že v daném případě byl sjednaný úrok tím stěžejním, co vedlo žalobkyni k uzavření smlouvy o úvěru, neboť jen těžko si lze představit situaci, že by žalobkyně bez úroku v této výši smlouvu o úvěru se žalovaným uzavřela. Soud proto považuje smlouvu o úvěru jako celek za neplatnou.Z hlediska dobrých mravů je dle ustálené judikatury úroková míra v rozporu s dobrými mravy tehdy, pokud výše sjednaných úroků podstatně převyšuje úrokovou sazbu obvyklou v době jejich sjednání, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů a půjček. Za nepřiměřenou se úroková sazba považuje u tohoto druhu úvěrů poskytovaných v nebankovním sektoru tehdy, pokud přesahuje obvyklou úrokovou míru přibližně trojnásobně, kdy původně sjednaná úroková sazba trojnásobek těchto obvyklých úroků výrazně přesáhla. Podle statistických údajů dostupných na internetu se v roce 2024 v bankovním sektoru pohybovala úroková sazba srovnatelných spotřebitelských úvěrů okolo 8 % až 9 % ročně (mimo úvěrů na bydlení). Daná smlouva zněla na zápůjční úrokovou sazbou 1,016 % denně, tj. více než 365 % ročně. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů.Soud současně dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru, zde možná není. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle (excesivně) vysoké sazbě úroku z úvěru. Přistoupením k moderaci by žalobkyně nebyla motivována k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru. Ostatně k moderaci nedochází ani v případě nepřiměřených ujednání podle § 1815 o. z (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2023 sp. zn. 47 Co 87/2023).S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 a ust. § 588 o. z. Práva a povinnosti pak soud mezi účastníky posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalovaného dle ust. § 2993 o. z., když se mu dostalo plnění z neplatného právního jednání. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení částky 16 372,40 Kč, když žalovaný na dluh již hradil 146,60 Kč (16 519 Kč mínus 146,60 Kč, tj. 16 372,40 Kč). S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného, soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalovanému byla doručena výzva k plnění. Soud vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když výzva byla žalobkyní odeslána 8. 5. 2025. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalovanému dne 13. 5. 2025 (úterý). Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu do 3 dnů od doručení výzvy, přičemž žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem následujícím od 16. 5. 2025 do prodlení, žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).V celém zbývajícím rozsahu soud žalobu výrokem II. zamítl (36 762,68 kč mínus 16 372,40 Kč = 20 390,28 Kč), neboť při neplatnosti smlouvy jako celku jsou neplatná veškerá ujednání smlouvy o výši úroků a poplatků, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu přiznané částky 16 372,40 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku) a naopak žalovaný byl úspěšným v rozsahu zamítnuté částky 20 390,28 Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku). Z celkově žalované částky 36 762,68 Kč tak byla žalobkyně procesně úspěšnou ve výši 44,54 % (po zaokrouhlení) a úspěch žalovaného činí 55