8 C 302/2025-16 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 62 150,62 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 11. 12. 2023 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná 10. 1. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 2. 6. 2025. Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný čerpal částku 111 918 Kč a dále si zvolil volitelné služby – „, Anonymizováno, , Anonymizováno, “ za 490,44 Kč a „, Anonymizováno, “ za poplatek 2 145 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informovala emailem ze dne 3. 2. 2025. Žalobkyně uvedla, že žalovaný splatil na jistinu 83 929,91 Kč. Žalovaný má dle žalobkyně ke dni podání žaloby dluh v celkové výši 62 150,62 Kč, přičemž žalovaná částka se skládá z následujících položek – jistina 27 987,96 Kč, smluvní úrok 28 774,80 Kč, smluvní pokuta 3 148,60 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 1 004 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ 43,92 Kč, poplatek za službu „Presto“ 1 191,34 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, požaduje, aby v části jistiny byl nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.).Soud vzal za prokázaný skutkový stav tak, jak vyplýval z důkazů předložených žalobkyní. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru 24619477 ze dne 11. 12. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout částku až do výše 51 000 Kč jako spotřebitelský revolvingový úvěr, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého kreditního rámce činila 1780,80 %, úroková sazba pevná – denní činila 0,983 %, celková výše poplatku za vyplacení tranše úvěru činila 1,99 % z čerpané částky. Žalovaný postupně čerpal úvěr ve výši 111 918 Kč (viz přehled bankovních transakcí). Žalobkyně vycházela z ověřeného čistého příjmu žalovaného ve výši 33 258 Kč (viz dokument Identifikované příjmy obsahující příjmové transakce účtu žalovaného). Posouzení úvěruschopnosti bylo doloženo formulářem ze dne 11. 12. 2023, ze kterého soud zjistil, že žalovaný uváděl čistý příjem 80 000 Kč a výdaje na půjčky 10 000 Kč. Soud dále vyšel z žalobního tvrzení, že žalovaný dle evidence žalobkyně splatil na jistinu 83 929,91 Kč. Z dokumentu Předpis denních splátek soud zjistil, že částka 118 Kč denně se rozpočítá na jistinu 0,58 Kč, úrok 113,05 Kč, poplatek 4,39 Kč.Právní posouzení věci vychází především z § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 259/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“); soud dále přezkoumal z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru) a to tak, aby vyhověl aktuální judikatuře (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18).Soud aplikoval výše uvedená ustanovení na projednávanou věc a uzavřel, že při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet žalobkyně neprověřila, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Z předložených listin, respektive z absentujících listin a podkladů pro posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že žalobkyně neověřila skutečný příjem žalovaného, ani jeho náklady na bydlení; výpis z účtu, ze kterého by byly zřejmé příjmy a výdaje žalovaného žalobkyně nepředložila, stejně tak ani pracovní/nájemní smlouvy žalovaného. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Pokud žalobkyně měla přístup k účtu žalovaného, k posouzení úvěruschopnosti nepostačí výpis příjmových transakcí, když z něj není patrné, zda příjmy nepochází z hazardních her, z vlastního účtu žalovaného nebo z jiných půjček. Zcela absentuje posouzení výdajů žalovaného a míra jeho dosavadního zadlužení.Pokud jde o RPSN 1780,80 % ročně (úroková sazba byla stanovena na 0,983 % denně), soud toto posoudil jako ujednání příčící se dobrým mravům dle ustanovení § 580 občanského zákoníku, neboť podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. I s přihlédnutím k charakteru nebankovního poskytovatele půjčky, nemůže RPSN ve výši takřka 1780,80 % ročně obstát jako souladné s dobrými mravy. Soud k tomu poukazuje též na rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“Vzhledem k výše uvedenému soud učinil právní závěr, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná nejen ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ ale též pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni pouze nesplacenou jistinu. Soud vycházel z toho, že žalovaný čerpal 111 918 Kč. Žalobkyně z jeho úhrad započítala na jistinu částku 83 929,91 Kč a částku 1 400,18 Kč na poplatky. Je zřejmé, že další (a podstatná) částka úhrady byla žalobkyní započítána na smluvní úrok (0,983 % denně), neboť z předpisu denních splátek bylo zjištěno, že na úhradu jistiny byla počítána jen zcela nepatrná částka dané splátky. Vzhledem k tomu, že smlouva byla posouzena jako nemravná i vzhledem k výši úrokové sazby, lze uzavřít, že žalovaný již svými platbami dlužnou jistinu žalobkyni uhradil, když z jeho splátek si žalobkyně započítávala převážnou část na smluvní úrok, a i přesto eviduje splacenou jistinu již ve výši 83 929,91 Kč.Žalobkyně v případě posouzení úvěrové smlouvy soudem jako absolutně neplatné žádala o přiznání částky nesplacené jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žaluje-li osoba o vydání bezdůvodného obohacení, leží na ní důkazní břemeno stran toho, o kolik se měl žalovaný skutečně obohatit. Soud však žalobkyni již k prokázání skutečné výše bezdůvodného obohacení nevyzýval, když už z dosud provedených důkazů byl zjištěn skutkový stav dostatečný pro rozhodnutí ve věci a důkaz žalobkyně o konkrétních platbách žalovaného na tom nemohl nic změnit. Přiznání žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši žalobkyní evidované nesplacené jistiny, nebylo možné, když takový výrok - aprobující zisk věřitele z absolutně neplatných smluv, by byl proti dobrým mravům.O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnější ve sporu byl žalovaný, který však v průběhu řízení zůstal nečinný a žádné náklady řízení mu nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.