13 C 142/2026-23 – Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se svou žalobou doručenou soudu dne 27. 5. 2026 domáhala po žalované zaplacení částky 74 448,73 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 22. 7. 2025, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr až do výše 54 900 Kč. Smlouva o úvěru byla uzavřena distančním způsobem. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy zkoumala schopnost žalované úvěr splácet.Žalovaná k žalobě sdělila, že by soud měl posoudit zákonnost žalobkyní požadovaných smluvních úroků, smluvní pokuty, poplatků a dalšího příslušenství.Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:Z obsahu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 22. 7. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr, jiný než na bydlení, až do výše 54 900 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách dle čl. VVI a VII smlouvy ve výši určené dle čl. všeobecných obchodních podmínek žalobkyně. Úroková sazba byla stanovena ve výši 0,933 % denně, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého úvěrového rámce činila 1 495,90 %. Žalovaná uvedla v záhlaví smlouvy číslo účtu pro čerpání úvěru.Z přehledu bankovních transakcí bylo zjištěno, že žalobkyně vyplatila žalované na účet označený žalovanou ve smlouvě dne 22. 7. 2025 částku ve výši 34 000 Kč.Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že žalovaná uvedla výši čistého měsíčního příjmu 100 000 Kč, výše ověřeného příjmu byla 105 766 Kč s tím, že tato výše příjmu měla být zjištěna z bankovního výpisu žalované, který nebyl přiložen (viz identifikovatelné příjmy). Žalobkyně provedla výpočet minimálních výdajů na 84 622,50 Kč.Z předžalobní výzvy ze dne 19. 4. 2026 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení poskytnuté částky.Z dalších důkazů nebyla učiněna zjištění podstatná pro rozhodnutí věci.Okresní soud vzal tvrzení žalobkyně za prokázaná, žalobkyně je doložila smlouvou o úvěru č. , hodnota, , přehledem bankovní transakce vyplacené spotřebitelce, výpisem o posouzení úvěruschopnosti, výzvou k úhradě před podáním žaloby včetně dokladu o odeslání, údaji o poskytovateli spotřebitelského úvěru. Ze smlouvy o úvěru soud dále zjistil, že byla ujednána celková výše úvěru až do 54 900 Kč s možností postupného čerpání, úroková sazba 0,933 % denně, RPSN 1 495,90 % ročně, doba splatnosti a způsob splácení byl specifikován v čl. V spotřebitelské smlouvy. O skutkovém stavu soud uzavřel, že žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru, který žalovaná čerpala ve výši 34 000 Kč. Žalovaná na tuto částku nic nezaplatila.Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dále soud věc posuzoval dle § 86 a § 87 ZSÚ.Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ke stejným závěrům dospěl i Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že žalobkyně nedoložila, že by řádně zkoumala schopnosti žalované úvěr splácet, tj. lze uzavřít, že neprověřila, zda má žalovaná další dluhy a výdaje, neověřila její skutečné příjmy. Žalobkyně jako věřitel měla úvěruschopnost žalované zkoumat vzhledem k prokázané výši jejího měsíčního příjmu a porovnat tuto výši s reálnými výdaji, zabývat se tím, zda má žalovaná stálý příjem ze zaměstnání či podnikání, zda dosavadní dluhy hradí řádně a včas.Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je třeba učinit i po posouzení ujednané RPSN ve výši 1 495,90 % a smluvního úroku ve výši 0,933 % denně.Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.V řízení bylo zjištěno, že žalovaná od právní předchůdkyně žalobkyně přijala peněžitou částku v celkové výši 34 000 Kč, na tuto částku nic nezaplatila. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Soud proto výrokem II. zamítl částku ve výši 40 448,73 Kč, a to s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a zamítl i požadované úroky z prodlení od data splatnosti úvěru. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost jistiny 34 000 Kč v tomto rozhodnutí v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti.Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu přiznané částky 34 000 Kč (výrok I. rozsudku) a naopak žalovaná byla úspěšná v rozsahu zamítnuté částky 40 448,73 Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku). Úspěšnější v této věci je žalovaná; té však v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.