13 C 24/2026-28 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se svou žalobou doručenou soudu dne 17. 12. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 80 447,21Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 20. 1. 2025, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému peněžité prostředky, a to dne 20. 1. 2025 částku ve výši 17 000 Kč, dne 17. 3. 2025 částku ve výši 3 891,62 Kč a dne 17. 3. 2025 částku ve výši 17 625 Kč. Smlouva o úvěru byla uzavřena distančním způsobem. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet.Žalovaný se k žalobě vyjádřil. Namítl, že žalobkyně nepostupovala s péčí řádného hospodáře, když řádně neověřila úvěruschopnost žalovaného, a to zejména výdajovou stránku – žalobkyně nijak nezkoumala reálné výdaje žalovaného, ani k nim nepožadovala žádné doklady. Dále žalovaný namítl neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor s dobrými mravy, a to s ohledem na výši smluvených poplatků, obchodního úroku a smluvní pokuty, které jsou nepřiměřené. Žalovaný dále sdělil, že žalobkyni uhradil dne 24. 2. 2025 částku ve výši 4 810 Kč, dne 14. 3. 2025 částku ve výši 4 810 Kč a dne 15. 4. 2025 částku ve výši 4 100 Kč, celkem 13 720 Kč.Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:Z obsahu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 20. 1. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr, jiný než na bydlení, až do výše 71 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách dle čl. VI a VII smlouvy ve výši určené dle čl. V všeobecných obchodních podmínek žalobkyně. Úroková sazba byla stanovena ve výši 0,933 % denně, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého úvěrového rámce činila 1 422,87 %. Žalovaný uvedl v záhlaví smlouvy číslo účtu pro čerpání úvěru.Z přehledu bankovních transakcí bylo zjištěno, že žalobkyně vyplatila dne 20. 1. 2025 částku 17 000 Kč, dne 17. 3. 2025 částku 3 891 Kč a dne 17. 3. 2025 částku 17 625 Kč, a to na bankovní účet, který žalovaný označil ve smlouvě.Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že žalovaný uvedl výši čistého měsíčního příjmu 37 000 Kč, dále uvedl pravidelné měsíční výdaje na půjčky ve výši 5 500 Kč, pravidelné měsíční výdaje na bydlení ve výši 22 500 Kč, další nezbytné výdaje ve výši 3 000 Kč a zbytné výdaje ve výši 6 000 Kč. Žalobkyně provedla výpočet minimálních výdajů na 13 170 Kč měsíčně. Z identifikovaných příjmů žalobkyně dovodila výši ověřeného čistého příjmu žalovaného na 36 780 Kč. Žalovaný uvedl, že v domácnosti jsou 4 členové, 3 z členů domácnosti hospodaří s příjmem.Z předžalobní výzvy ze dne 2. 11. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení poskytnuté částky do 3 dnů od jejího doručení. Výzva byla zaslána žalovanému dne 5. 11. 2025 dle podacího lístku.Ze screenshotů z bankovního účtu žalovaného bylo zjištěno, že na účet žalobkyně provedl dne 24. 2. 2025 platbu ve výši 4 810 Kč, dne 14. 3. 2025 částku ve výši 4 810 Kč a dne 15. 4. 2025 platbu ve výši 4 100 Kč. Celkem žalobkyni uhradil částku ve výši 13 720 Kč.Z dalších důkazů nebyla učiněna zjištění podstatná pro rozhodnutí věci.O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobkyně poskytla ve dnech 20. 1. 2025 a 2 x dne 17. 3. 2025 na účet, který žalovaný ve smlouvě o úvěru označil, peněžní prostředky v celkové výši 38 516 Kč. Úrok ve výši 0,933 % denně byl sjednán v rozporu s dobrými mravy. Smlouva o úvěru je neplatná.Soud jednal podle zákona č. 99/1963Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Hmotněprávní posouzení věci vychází zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z také ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.Bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný – spotřebitel – jednali o uzavření smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku.Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Dle rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 lze za dobré mravy považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti.Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.Soud uzavřel, že v daném případě byl sjednaný úrok tím stěžejním, co vedlo žalobkyni k uzavření smlouvy o úvěru, neboť jen těžko si lze představit situaci, že by žalobkyně bez úroku v této výši smlouvu o úvěru se žalovaným uzavřela. Soud proto považuje smlouvu o úvěru jako celek za neplatnou.Z hlediska dobrých mravů je dle ustálené judikatury úroková míra v rozporu s dobrými mravy tehdy, pokud výše sjednaných úroků podstatně převyšuje úrokovou sazbu obvyklou v době jejich sjednání, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů a půjček. Za nepřiměřenou se úroková sazba považuje u tohoto druhu úvěrů poskytovaných v nebankovním sektoru tehdy, pokud přesahuje obvyklou úrokovou míru přibližně trojnásobně, kdy původně sjednaná úroková sazba trojnásobek těchto obvyklých úroků výrazně přesáhla. Podle statistických údajů dostupných na internetu se v roce 2025 v bankovním sektoru pohybovala úroková sazba srovnatelných spotřebitelských úvěrů okolo 8 % až 8,5 % ročně (mimo úvěrů na bydlení). Daná smlouva zněla na zápůjční úrokovou sazbou 0,933 % denně, tj. více než 340 % ročně. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů.Soud současně dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru zde možná není. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle (excesivně) vysoké sazbě úroku z úvěru. Přistoupením k moderaci by žalobkyně nebyla motivována k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru. Ostatně k moderaci nedochází ani v případě nepřiměřených ujednání podle § 1815 o. z (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 47 Co 87/2023).S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 a ust. § 588 o. z. Práva a povinnosti pak soud mezi účastníky posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalované dle ust. § 2993 o. z., když se mu dostalo plnění z neplatného právního jednání. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení částky 24 796,62 Kč, když žalovaný na dluh již hradil 13 720 Kč (38 516,62 Kč mínus 13 720 Kč, tj. 24 796,62 Kč). S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými