18 C 12/2026-27 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu proti žalovanému zaplacení částky 35 960 Kč a příslušenství z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 16. 2. 2024, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ., IČ: , IČO, ) a žalovaný. Žalovanému byl dne na základě smlouvy poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit částku spolu s úroky, úroková sazba činila 40 % p.m. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek. Žalobkyně žalovaného upomínkou ze dne 17. 6. 2024 informovala o zesplatnění celého úvěru k datu upomínky a vyzvala jej k úhradě. Dále byla žalovanému dne 20. 7. 2025 zaslána předžalobní výzva. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 2. 6. 2025 došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na spolčenost , právnická osoba, . a smlouvou ze dne 10. 6. 2025 na nynější žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Ke dni podání žaloby žalovaný na jistinu neuhradil ničeho.2. V případě neuznání nároku na zaplacení částky z titulu smlouvy o úvěru požadovala žalobkyně vrácení jistiny z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. O skutkovém stavu soud uzavřel, že věřitel , právnická osoba, ., poskytl žalovanému – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, aniž při uzavírání smlouvy řádně a s odbornou péčí posoudil jeho schopnost úvěr splácet. Smlouva o úvěru ze dne 16. 2. 2024 je proto neplatná. Přijetím částky 20 000 Kč se žalovaný na úkor věřitele bezdůvodně obohatil a je povinen toto bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Žalovaný žalobkyni dosud nic neuhradil a v době rozhodování soudu jí dlužil částku 20 000 Kč. Pohledávka byla na žalobkyni řádně postoupena.5. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.6. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.7. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dále soud věc posuzoval dle § 86 a § 87 ZSÚ.8. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v Rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.9. Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že žalobkyně nedoložila, že by řádně zkoumala schopnosti žalovaného úvěr splácet, tj. lze uzavřít, že neprověřila, zda má žalovaný další dluhy a výdaje, neověřila jeho skutečné příjmy. Žalobkyně (její právní předchůdce) jako věřitel měla úvěruschopnost žalovaného zkoumat vzhledem k prokázané výši jejího měsíčního příjmu a porovnat tuto výši s reálnými výdaji, zabývat se tím, zda má žalovaná stálý příjem ze zaměstnání či podnikání, zda dosavadní dluhy hradí řádně a včas.10. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru a § 588 o.z. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.11. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný od právního předchůdce žalobce přijal peněžitou částku 20 000 Kč, kterou žalobkyni nevrátil. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Soud proto výrokem II. zamítl částku ve výši 15 960 Kč, a to s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a zamítl i požadované úroky z prodlení od data splatnosti úvěru. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost jistiny 20 000 Kč v tomto rozhodnutí v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti.12. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; kdy ve věci měla žalobkyně pouze částečný úspěch (55,62 %) a neúspěch co do 44,38 %. Náklady řízení žalobkyně byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 439 Kč (sazebník soudních poplatků) a dále odměnou advokáta určenou dle § 14b odst. 1 bod 3 a odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarifu ve výši 700 Kč za jeden úkon právní služby, celkem za tři úkony tedy odměnu ve výši 2 100 Kč, dále náhradou hotových výdajů dle § 14 b odst. 6 písm. a) citované vyhlášky za uvedené tři úkony právní služby po 100 Kč. Náklady řízení činily celkem 3 839 Kč, žalobkyně má právo na část těchto nákladů ve výši 11,23 % (úspěch 55,62 % mínus neúspěch 44,38 %), což představuje částku 431,30 Kč. Náklady řízení v této výši jsou splatné k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 o. s. ř. Lhůtu k plnění výroku III. soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.