37 C 68/2026-21 – Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 780 Kč. V žalobě tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, ., IČO , IČO, uzavřel se žalovaným dne 3. 2. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Žalovanému byly na základě uvedené smlouvy právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty bezhotovostním převodem finanční prostředky v celkové výši 10 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným úrokem 36,50 % ročně z nesplacené jistiny a poplatky, a to do 5. 3. 2025. Na dluh nezaplatil ničeho. Na základě smluv o postoupení pohledávek došlo k postoupení pohledávky z původního věřitele na společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , a následně na žalobkyni. Žalovanému dále vznikla povinnost hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení z nesplacené jistiny úvěru a poplatky za administraci prodlení a upomínky. Žalobkyně tak nárokuje po žalovaném částku jistiny 10 000 Kč, částku 150 Kč jakožto zápůjčního úroku, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 800 Kč, poplatku za administraci prodlení ve výši 700 Kč, poplatku za upomínky ve výši 800 Kč za upomínky formou SMS a e-mailových zpráv, poplatku 1 000 Kč za upomínky formou písemných výzev k úhradě dluhu a smluvní pokutu ve výši 3 330 Kč za každý den prodlení z nesplacené jistiny úvěru. Předžalobní upomínka byla žalovanému odeslána.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“).Po skutkové stránce byl zjištěn z předložených listinných důkazů tento stav: Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému finanční prostředky v celkové výši 10 000 Kč, a to na základě úvěrové smlouvy ze dne 3. 2. 2025. Ve smlouvě byl ujednán obchodní úrok ve výši 36,50 % ročně, RPSN 773,59 %. Žalovaný se zavázal vrátit půjčené peněžní prostředky a zaplatit uvedený úrok a poplatek za úvěr ve výši 1 800 Kč. Právní předchůdce žalobkyně vycházel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z údajů jím sdělených v rámci žádosti o úvěr a z informací vedených ve svých interních systémech, přičemž k prokázání těchto skutečností nepředložila žalobkyně soudu výpisy z účtu ani jiné relevantní doklady. Žalovaný povinnost hradit na dluh neplnil. Nedoplatek jistiny činí 10 000 Kč. Nedoplatek úroku činí 150 Kč a nedoplatek poplatku činí 1 800 Kč. Žalovanému prodlením s úhradou dále dle smlouvy vznikla povinnost hradit sjednané náklady na upomínky dluhu v ujednané výši 2 500 Kč. Dále žalovanému vznikla povinnost hradit ve smlouvě ujednanou smluvní pokutu jako sankci za prodlení s plněním dluhu v kapitalizované výši 3 330 Kč. Pohledávka původního věřitele byla smlouvami o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl marně předžalobní upomínkou vyzván k vrácení finančních prostředků.Po právním zhodnocení skutkových zjištění a zhodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“), dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně.Soud se zabýval otázkou, zda předmětná úvěrová smlouva není v rozporu s dobrými mravy a s principy zakotvenými v občanském právu na ochranu spotřebitele a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky.Právní posouzení věci vychází z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), a dále zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na postavení žalovaného jakožto spotřebitele.Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil úvěruschopnost žalovaného v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Při jejím posuzování vycházel převážně z údajů sdělených žalovaným v rámci žádosti o úvěr, případně z interních podkladů, aniž by tyto údaje dostatečně ověřil. Žalobkyně v řízení nepředložila žádné relevantní podklady, které by umožňovaly učinit spolehlivý závěr o skutečné výši a povaze příjmů žalovaného, jeho výdajích či celkové finanční situaci. Soud proto uzavírá, že příjmy žalovaného nebyly v řízení dostatečně prokázány, přičemž právní předchůdce žalobkyně neověřil vstupní údaje z dalších nezávislých a spolehlivých zdrojů. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak nebylo založeno na dostatečných, přiměřených a spolehlivých informacích, jak vyžaduje § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, je smlouva neplatná, přičemž soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Soud proto uzavírá, že smlouva je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná jako celek, a to absolutně, ve smyslu ustanovení § 576, § 577 a § 588 o.z., neboť žalobkyně při jejím uzavření porušila povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.Podle ust. § 1 odst. 2 o.z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 „neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; podle Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ „V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatné.“V souzené věci byla účastníky sjednána úroková sazba byla stanovena na 36,50 % ročně. Soud toto ujednání shledal v rozporu s dobrými mravy dle citované právní úpravy a rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, porušuje základní hodnoty, na kterých stojí naše společnost, protože je obecně známo, že odměna za poskytnutí peněz spotřebitelům (domácnostem) dlouhodobě činila v době poskytnutí úvěru u banky cca 5 až 10 %, u jiných, nebankovních subjektů cca 20 až 30 %. Smlouva je proto neplatná jako celek, a to absolutně, ve smyslu § 588 o.z., k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti.Právní vztahy mezi žalobkyní a žalovaným soud pak dále posoudil dle § 2993 odst. 1 o.z., podle kterého plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, když žalovanému bylo plněno, aniž by tu byl platný závazek.Za situace, kdy je úvěrová smlouva neplatná, má žalobkyně právo požadovat po žalovaném vydání částky, kterou mu poskytla bez právního důvodu a která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného. V daném případě žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, přičemž žalovaný na dluh nezaplatil ničeho. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, a proto jej soud zavázal k zaplacení částky 10 000 Kč, která odpovídá rozsahu jeho bezdůvodného obohacení. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet ze smluvně stanoveného data splatnosti dluhu ani z mechaniky smluvního splácení. Soud proto pro účely stanovení prodlení žalovaného vycházel z § 1958 odst. 2 o.z., podle něhož nemají-li strany sjednáno, kdy má být dluh splněn, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Tímto okamžikem je doručení výzvy k plnění. Předžalobní výzva byla žalobkyní odeslána dne 28. 5. 2025, jak vyplývá z potvrzení o podání doporučené zásilky. Podle domněnky doby dojití dle § 573 o.z. se má za to, že zásilka zaslaná na adresu žalovaného došla třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 2. 6. 2025. Žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, a proto se dostal do prodlení od 3. 6. 2025, tj. následujícího dne po doručení výzvy. Žalobkyně má tak vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu § 1970 o.z., jehož výše se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).V celém zbývajícím rozsahu, tj. ohledně smluvního úroku,