13 C 151/2020-72 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 525 908,01 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření [číslo] na základě které žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 500 000 Kč představující meziúvěr, který sloužil k dřívější úhradě nákladů na řešení bytové potřeby v době, kdy žalovaný ještě neměl nárok na poskytnutí úvěru, jehož účelem mělo být financování údržby a změny rodinného domu. Z poskytnutých finančních prostředků se žalovaný zavázal platit úroky ve výši 8,90 % ročně (po následném zvýšení úrokové sazby ve výši 9,40 % ročně) v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 800 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci a dále se zavázal splácet 1 500 Kč měsíčně na úhradu vkladů na vkladový účet stavebního spoření. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že zjišťovala výši měsíčního příjmu žalovaného, která byla stvrzena ze strany jeho zaměstnavatele. Dále nahlédla do Bankovního registru klientských informací a Nebankovního registru klientských informací, na základě nichž byla prověřena výše závazků a platební morálka žalovaného. Konečně přistoupila k porovnání příjmů a výdajů žalovaného. Na straně výdajů bylo přitom počítáno s životními náklady, náklady na bydlení, splátkami již existujících závazků a s finanční rezervou ve výši 10 % z příjmů. Tímto výpočtem žalobkyně dospěla k závěru, že žalovanému zůstává měsíčně dostatečné množství finančních prostředků ke splácení. Vyjádřila přesvědčení, že zachovala potřebnou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a dostála požadavkům deklarovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015, neboť nevycházela pouze z předložených a ničím nedoložených prohlášení žalovaného. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož žalobkyně v souladu se smlouvou a úvěrovými podmínkami úvěr zesplatnila a žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnuté finanční prostředky včetně příslušenství a úhrad nejpozději do 31. 7. 2016. Této své povinnosti však žalovaný nedostál a zůstal žalobkyni dlužen ke dni zesplatnění 500 000 Kč na jistině a 34 167,61 Kč na úrocích. Následně došlo v souladu se smlouvou k zúčtování vkladového účtu stavebního spoření žalovaného v podobě zástavního práva k účtu ze stavebního spoření, a to ve výši 3 496,10 Kč. Tato částka pak byla započtena na dlužné úroky. V rámci insolvenčního řízení, kam žalobkyně přihlásila svou pohledávku vůči žalovanému, byla dále vymožena částka ve výši 4 763,50 Kč, jež byla započtena na jistinu pohledávky. Ke dni podání žaloby tak činila dlužná částka 495 236,50 Kč na jistině a 30 671,51 Kč na úrocích ke dni zesplatnění. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 9,4 % ročně z částky 500 000 Kč za období od 1. 8. 2016 do 1. 11. 2017, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 500 000 Kč za období od 1. 8. 2016 do 1. 11. 2017, úroku ve výši 9,4 % ročně z částky 495 236,50 Kč od 2. 11. 2017 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 495 236,50 Kč od 2. 11. 2017 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho žádost vedle samotného úvěru meziúvěr ze stavebního spoření až do výše 500 000 Kč k financování údržby a změny rodinného domu. Tento meziúvěr byl poskytnut na dobu určitou do dne přidělení cílové částky stavebního spoření a byl splatný v den přidělení této cílové částky. Do doby splatnosti meziúvěru byl žalovaný povinen platit úroky z meziúvěru ve výši 8,90 % ročně, která byla následně zvýšena na 9,40 % ročně, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 7. 4. 2016, z výše zůstatku meziúvěru. Zároveň se zavázal provádět od prvního dne měsíce následujícího od uzavření smlouvy do přidělení cílové částky stavebního spoření pravidelné měsíční vklady na stavební spoření ve výši 1 500 Kč. Dále žalovaný projevil souhlas s tím, aby k datu přidělení cílové částky byl meziúvěr včetně úroků a dalších částek a úhrad automaticky splacen zúčtováním s uspořenou částkou na příslušném vkladovém účtu. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně a Obecné úvěrové podmínky žalobkyně. Konečně žalobkyně doložila také sazebníky úhrad spojených se stavebním spořením, úvěry a meziúvěry platné od 1. 7. 2015, od 1. 7. 2016 a od 1. 12. 2016. Dne 24. 9. 2015 žalovaný písemně požádal o čerpání meziúvěru ve výši 500 000 Kč, přičemž toto čerpání bylo schváleno následujícím dnem. Dopisem ze dne 29. 9. 2015 bylo žalovanému oznámeno provedení čerpání finančních prostředků z meziúvěrového účtu bankovním převodem. Z doloženého oznámení o povolení inkasa je zřejmé, že výše úroků z meziúvěru, které měl žalovaný splácet, činila 1 500 Kč měsíčně a výše pravidelných měsíčních vkladů na účet stavebního spoření činila 3 800 Kč. 4. Žalobkyně soudu předložila dokument„ Potvrzení o příjmu a údaje o finanční situaci“ opatřený razítkem zaměstnavatele žalovaného ([právnická osoba], se sídlem v [obec]), z něhož vzal soud za prokázané, že žalovaný byl v době poskytnutí úvěru zaměstnán na dobu určitou do [datum] a průměrná výše jeho čistého měsíčního příjmu ze zaměstnání činila za posledních dvanáct měsíců 18 742 Kč. Další část tohoto formuláře, v níž měly být uvedeny údaje o finanční situaci žalovaného, byla vyplněna velmi nedbale, lze usuzovat, že žalovaný v té době měl další splatné závazky z úvěrů, nicméně ačkoli formulář počítal s tím, že tyto závazky budou specifikovány mimo jiné uvedením úvěrového subjektu a výší poskytnutého úvěru včetně výše splátek a posledního data těchto splátek, ve formuláři se objevuje pouze údaj„ WST“ a částky 3 507 Kč a 490 Kč, které zřejmě představují měsíční výši splátek. Zbylá část formuláře týkající se finanční situace žalovaného zůstala nevyplněna, včetně kolonky„ Další pravidelné náklady domácnosti Kč“. Žalobkyně dále doložila dokument„ Kontrola příjmů“, v němž bylo počítáno s výší nákladů na domácnost žalovaného v částce 2 270 Kč měsíčně, s životním minimem ve výši 2 690 Kč měsíčně, byly zde uvedeny závazky žalovaného vůči žalobkyni ve výši 5 208,30 Kč měsíčně a závazky vůči jiným subjektům ve výši 3 997 Kč měsíčně a bylo počítáno rovněž s finanční rezervou ve výši 10 % z čistých příjmů. Na základě uvedených údajů bylo vypočteno, že žalovanému měsíčně zůstává na obživu částka 7 662,50 Kč a jeho příjmy jsou dostačující ke splácení úvěru, přičemž z doloženého náhledu z interního systému žalobkyně je patrné, že čerpání úvěru bylo žalovanému schváleno. Dle údajů z interního systému žalobkyně žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů nebo příbuzných. V náhledu interního systému žalobkyně je dále zaznamenán údaj„ 1“ v kolonkách„ Hodnocení SOLUS“ a„ Hodnocení BRKI“. Samotné výstupy z těchto databází však žalobkyně nedoložila. 5. Dle výpisu z meziúvěrového účtu za rok 2015 byla na meziúvěr v tomto roce uhrazena celkem částka 4 327 Kč a dle výpisu z meziúvěrového účtu za rok 2016 byla na meziúvěr dále uhrazena částka 2 540 Kč a dále na něj byla započtena částka 3 496,10 Kč ze spořícího (vkladového) účtu žalovaného. 6. Dopisem ze dne 4. 7. 2016 žalobkyně odstoupila od smlouvy z důvodu neplnění platebních povinností ze strany žalovaného. Tímto dopisem byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě celkové dlužné částky z titulu smlouvy o meziúvěru nejpozději do 31. 7. 2016. Žalovaný dopis převzal dne 8. 7. 2016, jak je patrné z přiložené dodejky. Dále byl žalovaný k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní upomínkou ze dne 31. 10. 2019. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného do 30. 11. 2016), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 9. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu,