20 C 67/2021-57 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 6 641 Kč z titulu úvěrové smlouvy ze dne [datum]. Předmětná částka představuje jistinu ve výši 2 999 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 99 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč, poplatku za SMS servis ve výši 245 Kč, poplatek za prodloužení splatnosti„ [anonymizováno] odkladem“ v celkové výši 297 Kč, úroků ve výši 588 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 560 Kč a smluvních pokud ve výši 1 358 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že předmětem úvěrové smlouvy bylo poskytnutí částky 3 000 Kč žalovanému, a to na účet žalovaného, když úvěr byl sjednán na dobu 24 měsíců. Žalovaný však řádně předmětnou částku nesplatil, a proto se žalobkyně domáhá zaplacení uvedených částek soudní cestou. Dále žalobkyně uvedla, že svou zákonnou povinnost prověřování bonity klienta naplňuje důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, kdy je využíván statistický model, dále kontroluje klienta v externích registrech (SOLUS a NRKI), když vstupní data pro zjištění limitu měsíční splátky byla následující: 1 dítě, čistý měsíční příjem 10 000 Kč, výše výdajů domácnosti 4 500 Kč, bez záznamu v SOLUS, v ISIR, v CEE a klient nalezen – pozitivní vyhodnocení v NRKI. Rovněž dodala, že žalovaný chtěl původně poskytnout částku 10 000 Kč, avšak byl mu nabídnut jen ve výši 3 000 Kč, s tím, že splátky byly v rozpětí 273 Kč – 420 Kč. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal nečinný. Soud nařídil jednání, ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti a žalovaný, ač byl řádně předvolán, k jednání se nedostavil ani nepožádal včas z důležitého důvodu o jeho odročení. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. tak soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků řízení. 3. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Účastníci dálkovým způsobem podepsali dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, ID žádosti [číslo], ID klienta [číslo], ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč, a žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit celkem 4 128 Kč v rámci 24 měsíčních splátek, když splátkový kalendář byl přiložen ke smlouvě. Současně se smlouvou byl předložen formulář pro standardní informace, ve kterém byly vysvětleny a popsány základní pojmy a podmínky smlouvy. Druh úvěru byl bezúčelový. Informace o výdajích žalovaného zde nejsou uvedeny. Žalovaný nebyl veden v SOLUS, v ISIR ani v CRIBIS, v žádosti klienta je uvedeno, že je nutno ho prověřit/ v prodlení. Současně z úvěrové zprávy soud zjistil, že žádost žalovaného o poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč byla odmítnuta, shodně jako kontokorent. Z potvrzení o provedené platbě dále soud zjistil, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného částku 3 000 Kč. Z výpisu čerpání a splátek soud zjistil, že ze strany žalovaného došlo k platbě ve výši 1Kč. Z výpisu běžného účtu žalovaného za listopad 2019 soud zjistil, že mu na účet došly dvě platby jedna ve výši 5 900 Kč od [anonymizována dvě slova] a jedna ve výši 3 939 Kč od [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] Z účtu nebyly seznatelné položky představující nájem, poplatky za energie, telefon atd. Dále soud zjistil, že žalovaný byl vyzván předžalobní výzvou ze dne 4. 12. 2020 k zaplacení předmětné částky, a to ve lhůtě 30 dnů od sepsání výzvy, když výzva byla odeslána k doručení prostřednictvím České pošty dne 7. 12. 2020. 4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 5. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 6. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, ID žádosti [číslo], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 3 000Kč, když žalovaný následně žalobkyni 1 Kč zaplatil. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. 1. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 1. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (bod 46 rozsudku). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021. 1. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně předložila pouze smlouvu o úvěru, výpisy ze SOLUS, ISIR, CRIBIS, když dále