20 C 74/2020-71 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 15 640 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], kterou s žalovanou jakožto spotřebitelem uzavřela [právnická osoba] [anonymizováno] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“). Na základě této smlouvy předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč, s tím, že žalovaná se zavázala vrátit mimo této částky částku 8 000 Kč, pojištění ve výši 240 Kč, a to vše v pravidelných 60 měsíčních splátkách po 304 Kč. Žalovaná uhradila pouze 2 600 Kč. Dne [datum] došlo k postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni, když postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze stejného dne. Žalobkyně se tedy domáhá zaplacení 15 640,00 Kč (dlužné jistiny ve výši 10.000,00 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 5.640,00 Kč), kapitalizovaných úroků ve výši 1 577,87 Kč (úrok ve výši 19,52 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 10 000,00 Kč od 12. 02. 2019 (tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky) do data postoupení [datum]), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 769,17 Kč (zákonný úrok z prodlení počítaný z dlužné jistiny ve výši 10 000,00 Kč od 19. 2. 2019 (tj. od marného uplynutí týdenní lhůty běžící od splatnosti poslední sjednané splátky do data postoupení [datum]), úroků ve výši 19,52 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10 000,00 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10 000,00 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, a to soudní cestou. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a po celou dobu řízení zůstala nečinná. 3. K nařízenému jednání soudu se dostavila žalobkyně, když žalovaná se bez omluvy nedostavila, a proto soud jednal v její nepřítomnosti. V rámci jednání byly provedeny níže uvedené důkazy. 4. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru v hotovosti, ve které se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a žalovaná se zavázala žalobkyni vrátit celkem 18 240 Kč v 60 týdenních splátkách po 304 Kč. V rámci smlouvy byla vyplněna karta zákazníka, ve které byly uvedeny iniciály žalované, její adresa, skutečnost, že je rozvedená, žije s partnerem, má ukončené středoškolské vzdělání, bydlí se spolubydlící. Současně bylo uvedeno, že pracuje na hlavní pracovní poměr a smlouva je na dobu neurčitou, když čistý příjem činí 17 400 Kč a jako výdaje jsou označeny 3 000 Kč jakožto výdaje na bydlení, 4 000 Kč osobní výdaje. K tomuto měly být předloženy výplatní pásky a pracovní smlouva. Z pracovní smlouvy a mzdového výměru soud zjistil, že pracovní smlouva byla uzavřena na dobu určitou od [datum] do [datum], pracovní doba byla sjednána v rozsahu [anonymizováno] hodin týdně, pracovní pozice byla [anonymizována dvě slova], se základní mzdou [anonymizováno] Kč/hod. Z výplatní pásky za listopad 2017 soud zjistil, že příjem žalované činil 17 401 Kč. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k uhrazení dlužné částky výzvou ze dne 7. 5. 2020, která byla téhož dne odeslána. 5. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postoupených pohledávek vzal soud za prokázané, že předmětné pohledávky byly postoupeny na žalobkyni ve smyslu § 1879 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.z.“, když o této skutečnosti byla žalovaná informována oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], v rámci které byla žalovaná vyzvána k uhrazení dlužné částky ve lhůtě 10 dnů od obdržení dopisu, když dle podacího lístku toto bylo odesláno dne 13. 12. 2019. 1. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. 1. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 1. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 1. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000Kč. Žalovaný vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. 1. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 1. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (bod 46 rozsudku). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátníh