22 C 119/2021-60 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 68 193 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 22. 10. 2020 do zaplacení s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaný čerpal na svůj bankovní účet finanční prostředky v celkové výši 68 193 Kč s tím, že tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 21. 10. 2020. Tato smlouva pak byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právního předchůdce žalobkyně. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce provedl odečet deklarovaných výdajů žalovaného od doložených příjmů, přičemž dbal na to, aby po tomto odečtu žalovanému zbývala rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a výdaji mimo splátku a aby tato rezerva odpovídala minimálně životnímu minimu ve výši 3 410 Kč. Dále právní předchůdce žalobkyně provedl rovněž lustraci žalovaného v databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Žalovaný však veškeré pohledávky vzniklé vůči ní právnímu předchůdci žalobkyně z titulu předmětné smlouvy řádně neuhradil. 1. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 1. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne [datum] za pomocí prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru (což dokládá rovněž samotná smlouva o revolvingovém úvěru, k níž žalobkyně doložila také formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, a dále dokument s názvem„ loan application info“). Dále se účastníci shodli i na tom, že právní předchůdce žalobkyně na základě předmětné smlouvy poskytl žalovanému finanční prostředky v celkové výši 50 211,18 Kč (cože plyne také z doložených výpisů z úvěrového účtu) a požadoval po něm úhradu částky 68 192,79 Kč (což plyne z vyúčtování splatného dne 21. 10. 2020). 1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne [datum]. Předžalobní upomínkou ze dne [datum], k níž žalobkyně doložila rovněž podací lístek z téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě celkové dlužné částky do tří dnů. 1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 1. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdce za účelem prověření úvěruschopnosti žalovaného zjišťoval její příjmy a výdaje, přičemž výši jejích příjmů údajně ověřoval, a dále, že provedl lustraci žalovaného v příslušných registrech, avšak tato tvrzení ničím nepodložila a nedoložila dokumenty osvědčující příjmy žalovaného ani výpisy z příslušných registrů. Soudu proto nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. 1. Důsledek porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele upravuje ustanovení § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru a to tak, že„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.“ Zde je nicméně třeba zdůraznit, že i kdyby žalovaný námitku neplatnosti smlouvy nevznesl, byl by soud povinen zabývat se otázkou, zda právní předchůdce žalobkyně řádně posoudil jeho úvěruschopnost, z úřední povinnosti, a to zejména s ohledem na rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18), v němž Soudní dvůr EU stvrdil tuto povinnost soudů členských států. V důsledku této skutečnosti nelze shora uvedené ustanovení v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy aplikovat pro rozpor s unijním právem. 1. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně poskytnutou jistinu ve výši 50 211,18 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. 1. Soud tedy vyhověl žalobě co do částky 50 211,18 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou, na který žalobkyni vzniklo právo podle § 1970 občanského zákoníku, jež stanoví, že„ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená“, a který žalobkyně požadovala v zákonné výši. 1. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 23. 11. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalovanému oznámení doručeno dne 26. 11. 2020. Jelikož dle oznámení byla žalovanému pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 30. 11. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 1. 12. 2020, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“. Co do částky 17 981,82 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 68 193 Kč od 22. 10. 2020 do 30. 11. 2020 a z částky 17 981,82 Kč od 1. 12. 2020 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul. 1. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud dle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobkyně byla ve věci úspěšná z cca 74 %, soud jí proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení v poměrné části 48 % Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 728 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil