22 C 127/2019-97 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobci se podanou žalobou nejprve domáhali určení, že jejich vydědění zůstavitelem [jméno] [celé jméno žalobce], který byl jejich otcem a který se narodil dne 10. 9. 1955 a zemřel dne 19. 10. 2018 (dále též jen„ zůstavitel“ nebo„ otec žalobců“), k němuž došlo notářským zápisem ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. NZ [číslo], [spisová značka], sepsaným Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], notářem se sídlem [adresa] (dále jen„ notářský zápis“), je neplatné. V průběhu řízení návrh dvakrát změnili, a to nejprve na určovací žalobu, že jsou účastníky dědického řízení po zůstaviteli, vedeného Okresním soudem v Hodoníně pod sp. zn. 31 D 1951/2018, a poté jej transformovali v návrh, aby žalovaná zaplatila každému z žalobců částku 400 000 Kč na jejich povinný díl (§ 1650 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“)); tuto částku později redukovali na 179 361 Kč pro každého z nich. Z žaloby vyplynulo, že žalobci neakceptují své vydědění, neboť deklarovaný důvod (tj. tvrzení, že o zůstavitele trvale neprojevovali opravdový zájem) se dle jejich názoru nezakládá na pravdě. Apelovali na zohlednění objektivního hlediska při posuzování oprávněnosti vydědění tak, aby byla vyloučena libovůle zůstavitele, případně žalované, jejímuž naléhání mohl podlehnout. Žalobci trvali na tom, že vztah s jejich otcem byl dlouhodobě narušen v důsledku rozvodu zůstavitele a matky žalobců v roce 1994, kdy nezletilí žalobci byli svěřeni do péče matky a zůstaviteli byla uložena povinnost přispívat na jejich výživu. V době rozvodu bylo žalobci 14 let a žalobkyni 16 let a jak zůstavitel, tak matka žalobců v té době již žili s jinými partnery. Od té doby se zůstavitel s žalobci nestýkal a vzájemné vztahy postupem doby značně ochladly. Byl to tedy zůstavitel, kdo přestal stát o kontakt s žalobci, nikoli naopak. Co se týče poskytnutí pomoci, které údajně měli zůstaviteli odepřít, je třeba zkoumat, zda jim byla vůbec dána příležitost tuto pomoc poskytnout a zda ji zůstavitel neodmítal; potřebnost pomoci se přitom musí posuzovat s ohledem na schopnost zůstavitele se o sebe postarat a na možnost obdržet tuto pomoc od osob, s nimiž vede společnou domácnost. 2. Žalovaná nárok žalobců neuznala a odmítla veškerá tvrzení o tom, že bránila zůstaviteli, aby se s žalobci stýkal. Byla to naopak ona, kdo zůstavitele nabádal k tomu, aby s žalobci udržoval či dokonce sám inicioval kontakt, ale on odmítal a měl za to, že se k němu nechovají jako k otci a nezajímají se o něj tak, jak by měli. Žalobce a jeho manželku podezírala z užívání drog a trvala na tom, že soužití s nimi pod jednou střechou bylo neúnosné. Připustila, že později se vztahy s žalobcem urovnaly, ale přesto zůstavitele navštěvoval leda tehdy, potřeboval-li peníze nebo pomoc (typicky s pracemi na domě, neboť zůstavitel byl vyučený klempíř). Naproti tomu žalobkyně nejevila jakoukoli snahu se s otcem spojit, a to ani, když se vdávala nebo když byl nemocný; její návštěva těsně před smrtí otce byla spíše motivována vědomím, že bude po jeho smrti dědit. Žalovaná tedy trvala na tom, že vztahy zůstavitele a žalobců byly dlouhodobě špatné, a to i v době, kdy žili všichni spolu, neřkuli v době, kdy si jejich matka našla milence, kvůli kterému se později rozvedla. V době, kdy byl zůstavitel již vážně nemocný, žalobci nikdy nijak nepomohli s péčí o něj, a to ani na výslovnou žádost žalované, stejně tak se ničím nepodíleli na nákladech spojených s pohřbem. 3. Úvodem soud vysvětluje, že v tomto řízení autoritativně neřeší„ spor o dědické právo“, ale spor o vyplacení povinného dílu v penězích. Oporu pro tento názor a konsekventní procesní postup nachází v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, kde se mj. uvádí:„ Pro úplnost dovolací soud dodává, že žalobci se jako nepominutelní dědicové zůstavitele mohou (nejsou-li jejich práva na povinný díl (jako v projednávané věci) uspokojena v rámci pozůstalostního řízení např. rozhodnutím nebo dohodou o vypořádání povinného dílu) ve smyslu ustanovení § 1654 odst. 1 občanského zákoníku domáhat žalobou vůči dědicům zůstavitele (žalovaným) plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích (případně jiným dohodnutým způsobem). V rámci tohoto sporu je proto třeba postavit na jisto nejen to, zda je vydědění žalobců po právu, ale také to, jaká je obvyklá cena pozůstalosti. Zatímco závěr o tom, zda k vydědění došlo po právu, řeší soud jako předběžnou otázku ve smyslu § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), určení obvyklé ceny pozůstalosti může autoritativně vyřešit jedině soud v dědickém řízení. Podle § 113 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), přitom je nepominutelný dědic účastníkem (dědického řízení), jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu. Pokud jde o pravomoc dědického soudu rozhodnout o vypořádání povinného dílu, dle názoru obecného civilního soudu omezuje § 185 odst. 1 z. ř. s. toto rozhodování pouze na schvalování dohody; v situaci, kdy k takové dohodě mezi dědici zůstavitele a neopominutelnými dědici nedojde, je dána věcná příslušnost obecného civilního soudu. 4. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že notářským zápisem ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. NZ [číslo], [spisová značka], sepsaným Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], notářem se sídlem [adresa], zůstavitel vydědil žalobce, neboť o něj jako o otce trvale neprojevují opravdový zájem, jaký by projevovat měli (§ 1646 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku). Nebylo sporu ani o tom, že zůstavitel jako dědice celého svého majetku povolal žalovanou jakožto svou manželku. 5. Sporné však mezi účastníky bylo na prvním místě to, zda k vydědění žalobců došlo po právu, což soud musel posoudit jako předběžnou otázku podle § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dospěl-li by soud k závěru, že k vydědění žalobců podmínky dány nebyly, musel by se zabývat další spornou otázkou, a to výší povinného dílu, který by žalobcům z pozůstalosti náležel. V této rovině bylo mezi účastníky předmětem sporu to, zda pozemek parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa] v k. ú. [obec] u [obec] (dále jen„ nemovitosti v [obec]“), je stále součástí (nevypořádaného) společného jmění manželů zůstavitele a [jméno] [celé jméno žalované], respektive jejich v jejich podílovém spoluvlastnictví o velikosti id. ½ celku pro každého z nich, neboť výše vypořádacího podílu se od odpovědi na tuto otázku úzce odvíjí. 6. Soud ve věci provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav: 7. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. 4. 1994, č. j. 10 C 464/94-16, který nabyl právní moci dne 22. 4. 1994, bylo rozvedeno manželství zůstavitele [jméno] [celé jméno žalobce] a [jméno] [celé jméno žalované]. Současně soud schválil dohodu účastníků ohledně výživy a výchovy nezletilých žalobců, a to tak, že je svěřil do péče matky a otce zavázal k placení výživného. 8. Jelikož žalobci zastávali názor, že společné jmění manželů zůstavitele a [jméno] [celé jméno žalované] nebylo do tří let po jeho zániku (tj. do 22. 4. 1997) vypořádáno, a že tedy od data 23. 4. 1997 jsou nemovitosti v [obec] v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví [jméno] [celé jméno žalobce] a [jméno] [celé jméno žalované], vyzval jejich právní zástupce žalovanou dopisem ze dne 14. 10. 2019 k vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného, neboť měli za to, že ta užívá nemovitosti v [obec] nad rámec svého spoluvlastnického podílu, který zdědila po zemřelém [jméno] [celé jméno žalobce]. Naopak dopisem ze dne 18. 10. 2019 vyzval tehdejší právní zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] [celé jméno žalované] k součinnosti ve věci nevypořádaného společného jmění manželů se zůstavitelem, a to tak, aby dům v [obec] připadl do výlučného vlastnictví zůstaviteli, respektive jeho dědicům, kdy se žalovaná zavázala připravit veškerou dokumentaci a uhradit náklady s tím spojené. V tomto dopisu se právní zástupce odvolával na údajnou dohodu mezi bývalými manželi, podle které měla dostat [jméno] [celé jméno žalované] na vypořádání společného jmění manželů částku 300 000 Kč s tím, že zůstaviteli měl do jeho výlučného vlastnictví připadnout dům v [obec] a [jméno] [celé jméno žalované] se přijetím výše uvedené částky měla do budoucna vzdát veškerých nároků vůči zůstaviteli. Tato dohoda se nicméně nepromítla do stavu v katastru nemovitostí. 9. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 2. 2021, č. j. 31 D 1951/2018-129, byla určena čistá hodnota pozůstalosti na 2 152 339 Kč. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplynulo, že zatímco pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] je ve výlučném vlastnictví zůstavitele, stavba [adresa] v tomtéž katastrálním území, která na naposledy uvedeném pozemku stojí, je ve spoluvlastnictví zůstavitele a [jméno] [celé jméno žalované] s tím, že každý z nich je spoluvlastníkem id. ½ celku. 10. Dále soud zjistil, že při hospitalizaci v [nemocnice] [příjmení] [jméno] dne 12. 10. 2018 dal