22 C 152/2020-147 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném jakožto bývalém manželovi domáhala vydání bezdůvodného obohacení v původní výši 338 580 Kč, později po částečném zpětvzetí žaloby (respektive po korekci výpočtu) ve výši 291 060 Kč a konečně na podkladě změněné (rozšířené) žaloby ve výši 355 740 Kč. Z podané žaloby vyplynulo, že účastníci jsou spoluvlastníky nemovitostí – pozemku parc. č. st. [číslo] (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba [adresa] (rodinný dům) a pozemku parc. [číslo] (zahrada), všech v obci [obec] a v k. ú. [obec] - [anonymizováno] zapsaných na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ nemovitosti“ nebo„ rodinný dům“, bude-li se v tomto rozsudku hovořit jen o stavbě [adresa], jež je součástí pozemku parc. č. st. [číslo]). Na počátku roku 2017 čelili účastníci manželské krizi, která nakonec vyústila v rozvod a kterou žalobkyně v dané době vyřešila odchodem ze sporných nemovitostí, v nichž účastníci vedli rodinnou domácnost. Žalovaný později vyměnil zámky a dálkové ovládání garážových vrat, čímž vytvořil překážku, pro kterou dodnes nemá žalobkyně do rodinného domu přístup. Ten jí žalovaný neumožnil ani za účelem odvozu (osobních) věcí v jejím vlastnictví, a to ani za přítomnosti policie. Následně žalovaný svůj postoj zmírnil a umožnil žalobkyni, aby si osobní věci převzala před domem, kam je vynesl. Vzhledem tedy k tomu, že žalovaný žalobkyni stále brání v užívání nemovitosti, respektive užívá ji v rozsahu překračujícím jeho spoluvlastnický podíl, tímto nadužíváním se obohacuje na úkor žalobkyně. Žalobkyně pro svůj právní názor nachází oporu v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016. Připustila nicméně, že se na nákladech spojených s provozem a údržbou domu nepodílí, neboť nezná jejich výši, nebyla vyzvána k jejich úhradě a nemovitosti neužívá, a tak nemá ani možnost zjistit, o jakou údržbu a jaké náklady by se mělo jednat. Co se týče výše bezdůvodného obohacení, vyšla žalobkyně ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], [číslo] [rok] ze dne 6. 5. 2020, který určil výši obvyklého nájemného rodinného domu na částku 70 Kč za m2 měsíčně. Žalobkyně požaduje vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020, neboť tehdy rodinný dům neužívala a ani jej užívat nemohla. Na návrh žalobkyně, aby nemovitosti byly prodány a výtěžek rozdělen mezi účastníky s tím, že by v následné dohodě o narovnání byly vyřešeny i nároky z titulu bezdůvodného obohacení, reagoval žalovaný odmítavě. 2. Žalovaný nárok ani částečně neuznal a trval na tom, že v březnu roku 2017 žalobkyně opustila a vyklidila sporné nemovitosti, a to na základě vlastního rozhodnutí, a ani později jej nikdy nežádala, aby je mohla užívat. V červenci téhož roku se sice vrátila, patrně proto, že v dané době neměla kde bydlet, avšak po cca dvou měsících se zase odstěhovala, a tedy k obnovení společného soužití nedošlo; to je samo o sobě důkazem, že jí žalovaný nikdy nebránil nemovitosti užívat, a nadto takové počínání má dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 863/2004, za následek ztrátu užívacího práva k nemovitosti a práva do něj kdykoli vstoupit. Do rodinného domu žalobkyně později přijížděla s cizími lidmi a odvážela si odtud movité věci, a proto ji žalovaný požádal o soupis všeho, co žádá vydat, aby jí tyto věci mohl vynést před dům, kde si je bude moci jednorázově převzít. Věci movité uložené v rodinném domě převzala spolu s tehdejším přítelem [jméno] [příjmení] a skupinou dělníků s dodávkou, to vše za asistence Policie České republiky a Městské policie ve [obec]. Není tak zejména pravda, že by nemohla rodinný dům užívat, nicméně podle platné legislativy a blíže nespecifikovaného úředního rozhodnutí nemá právo do nemovitostí vstupovat. Žalovaný navíc rodinný dům využívá pouze k realizaci styku s dítětem, které se narodilo ze vztahu účastníků, ale od 1. 7. 2017 bydlí u rodičů v [adresa]. On sám se také podílí na nákladech spojených s provozem (inkaso) a údržbou nemovitostí. Žalovaný tedy má za to, že sama žalobkyně ztratila zájem o nemovitost, což podle usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 4223/18, představuje situaci, kdy své vlastnické právo nerealizovala, a tudíž nemá nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze strany druhého vlastníka. Navíc náležitě nespecifikovala ani překážku, která by jí v užívání bránila. Soud by nadto měl přihlédnout k okolnostem, za nichž žalobkyně nabyla svůj spoluvlastnický podíl, tj. k faktu, že šlo o dar ze strany žalovaného na základě darovací smlouvy ze dne 16. 12. 2012, za současné existence nesplněného závazku žalobkyně, že z prostředků získaných prodejem bytu v jejím výlučném vlastnictví uhradí rekonstrukci sporných nemovitostí, a dále k faktu, že žalobkyně navázala v roce 2015 mimomanželský poměr a v roce 2017 opustila společnou domácnost. Zažalovaný nárok tak je mj. v rozporu s dobrými mravy, v čemž žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015. 3. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to každý o velikosti podílu id. ½ celku. Shodné závěry plynou z výpisu z katastru nemovitostí. Účastníci se dále shodli na tom, že uzavřeli dne 1. 6. 2012 smlouvu o půjčce, kterou žalobkyně poskytla žalovanému finanční obnos ve výši 220 000 Kč na dostavbu a dovybavení rodinného domu, kterou měl žalovaný vrátit na její výzvu, a dále na tom, že žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl ke sporným nemovitostem darovací smlouvou ze dne 16. 12. 2012 (obsah těchto listin opět podporuje tato nesporná tvrzení). Nebylo sporu ani o tom, že žalobkyně opustila společnou domácnost a že následně bylo manželství účastníků rozvedeno na podkladě návrhu žalobkyně rozsudkem zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Konečně žalovaný nijak nerozporoval výši obvyklého měsíčního nájemného za pronájem rodinného domu tak, jak byl stanoven znaleckým posudkem [číslo] [rok] ze dne 6. 5. 2020 soudního znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]; podle tohoto posudku činila obvyklá cena nájmu rodinného domu v letech 2017 až 2020 částku 70 Kč za m2 měsíčně. 4. Účastníci se však neshodli ani na okolnostech uzavření darovací smlouvy a smlouvy o půjčce, ani na okolnostech opuštění nemovitostí žalobkyní, včetně toho, kdy přesně k tomuto opuštění došlo. Neshodli se dále na tom, zda skutečně žalovaný žalobkyni bránil ve vstupu do rodinného domu, případně zda pro takový postoj měl oprávněné důvody. Konsekventně se účastníci neshodli ani na právním hodnocení jimi předestřené skutkové verze. 5. Soud ve věci provedl následující důkazy: 6. Podle výpisu z účtu č. [bankovní účet] z něj byla dne 14. 12. 2012 vybrána částka 500 000 Kč v hotovosti. 7. Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie Jihomoravského kraje, obvodní oddělení [obec] sdělilo žalobkyni na její žádost dopisem ze dne 12. 4. 2021, že dne 19. 4. 2018 byla v čase 10:20 vyslána hlídka policie na místo [ulice a číslo], [obec], kde probíhal občanskoprávní spor mezi účastníky. Věc byla evidována pouze v knize hlášení a fonogramů. Podle přiloženého úředního záznamu Městské policie [obec] bylo inkriminovaného dne po příjezdu hlídky zjištěno, že účastníci jsou v rozvodovém řízení a žalobkyně se jako spolumajitelka domáhá vstupu do nemovitosti, která je v jejím spoluvlastnictví, avšak od které již nemá klíče. Žalovaný, který byl na místo přivolán, odmítl kohokoli vpustit do domu, ale přislíbil, že podle seznamu, který mu žalobkyně předala, věci nachystá a další den jí umožní jejich převzetí. Okamžité předání věcí (včetně vstupu žalobkyně do domu) však odmítl a z místa odjel, protože podle svých slov spěchal do práce. Hlídka poté doporučila žalobkyni další postup. 8. Dopisem ze dne 19. 4. 2021 informoval [stát. instituce], že neeviduje žádný spis či záznam o zamezení vstupu žalobkyně žalovaným do sporné nemovitosti, k němuž by mělo dojít v březnu roku 2018. Sdělil však, že z tohoto období vede dva přestupkové spisy (sp. zn. S- [spisová značka] SŽCI a S- [spisová značka] SŽCI), kdy se v obou případech jednalo o přestupky proti občanskému soužití, z jejichž spáchání byla podezřelá žalobkyně; tyto spisy si soud následně vyžádal. Z usnesení [stát. instituce] ze dne 24. 10. 2018, č. j. [spisová značka], plyne, že žalobkyně se měla dne 26. 3. 2018 a 28. 3. 2018 vůči žalovanému dopustit přestupku proti občanskému soužití tím, že jej u společných známých údajně pomluvila; věc byla odložena, neboť došlé oznámení neodůvodňovalo zahájení řízení o přestupku nebo předání věci. Tentýž výsledek mělo přestupkové řízení ohledně jednání, kterého se žalobkyně vůči žalovanému měla dopustit dne 26. 2. 2018, kdy ho obvinila, že vozí dceru autem pod vlivem omamných látek a alkoholu; usnesením [stát. instituce] ze dne 14. 3. 2017, č. j. [spisová značka], správní orgán věc odložil, neboť ani v tomto případě došlé oznámení neodůvodňovalo zahájení řízení o přestupku nebo předán