22 C 155/2021-52 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 25 425 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a poplatky v 16 měsíčních splátkách po 2 875 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel především z informací, které o svých majetkových poměrech sdělil žalovaný a které byly ověřeny prostřednictvím dokladů vyžádaných od žalovaného, přičemž tyto informace jsou uvedeny v žádosti o úvěr. Žalovaný přitom svým podpisem stvrdil, že jím poskytnuté údaje jsou úplné, přesné a pravdivé. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně přitom odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Konečně odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, dle kterého nelze klást k tíži druhé smluvní strany skutečnost, že žalovaný neuvedl měsíční platby domácnosti a dle kterého je v takovém případě správné posoudit tyto výdaje dle ekonomického modelu. Žalovaný však ujednané splátky řádně a včas nehradil a zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 11 925 Kč na jistině úvěru. Část závodu společnosti [právnická osoba] zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů byla následně převedena na společnost [právnická osoba] a posléze byla pohledávka za žalovaným z titulu předmětné smlouvy postoupena žalobkyni. Žalobkyně pak po žalovaném dále požaduje kromě dlužné jistiny také zaplacení smluvní pokuty ve výši 13 500 Kč, úroku ve výši 12,88 % ročně z dlužné jistiny od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 952,68 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny od 21. 5. 2020 do zaplacení. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] [anonymizováno] byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 25 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úplatou za poskytnutí úvěru a úrokem ve výši 21 % ročně právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 16 měsíčních splátkách po 2 875 Kč, kdy celkově se tak zavázal uhradit 46 000 Kč. V článku IV.2 smlouvy pak byla pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně z částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení. Nedílnou součástí smlouvy byl rovněž Předpis splátek. Dle doložené transakční historie žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkovou částku 34 075 Kč. 4. Žalobkyně dále doložila Žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovaným. Žalovaný zde uvedl, že je zaměstnán s pravidelným čistým měsíčním příjmem ve výši 25 000 Kč, což mělo být ověřeno prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek. Žalovaný měl bydlet v nájmu, což mělo být ověřeno prostřednictvím nájemní smlouvy. Průměrné měsíční výdaje domácnosti žalovaného pak měly činit 7 000 Kč. K tomuto žalobkyně doložila scoringovou kartu žalovaného z níž je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně dospěl k závěru, že žalovanému je možno poskytnout úvěr až do výše 70 000 Kč. 5. Z doloženého notářského zápisu soud zjistil, že dne [datum] byla mezi [právnická osoba] [anonymizováno] a společností [právnická osoba] uzavřena kupní smlouva, na základě které došlo k převodu části závodu tvořeného divizí spotřebitelských úvěrů na společnost [právnická osoba] Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 18. 12. 2020, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem a v níž byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě do 2. 1. 2021. 6. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 7. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 8. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 9. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 10. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). 11. Příjmy žalovaného ze zaměstnání měly být údajně ověřeny prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek a výdaje žalovaného na bydlení, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a jež nelze zpravidla okamžitě snížit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce, tudíž je třeba tyto výdaje při zkoumání úvěruschopnosti vždy ověřovat, měly být údajně ověřeny prostřednictvím nájemní smlouvy. Žalobkyně však