22 C 238/2021-26 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 8 260 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřel dne [datum] smlouvu o půjčce a na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 10 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 10 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně souhrnný poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 6 640 Kč, přičemž celkovou částku ve výši 16 640 Kč se zavázala splatit v 52 týdenních splátkách po 320 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů o příjmech žalované uvedených v zákaznické kartě, přičemž tato vždy obsahuje rovněž informaci o tom, jaké doklady byly ze strany spotřebitele před uzavřením smlouvy předloženy k prokázání tvrzených příjmů. Žalovaná však poskytnuté finanční prostředky řádně nesplácela a uhradila právnímu předchůdci žalobkyně pouze celkovou částku 8 380 Kč. K zániku smlouvy pak došlo po uplynutí 52 týdnů od data podpisu, tj. k [datum]. Dlužná částka tak sestává z dlužné jistiny ve výši 8 260 Kč. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena nejdříve na [právnická osoba] S.á.r.l. a poté na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou. S ohledem na prodlení žalované s úhradou požadovala žalobkyně také zaplacení úroku z prodlení, a to od 2. 7. 2015 do zaplacení v zákonné výši. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 10 000 Kč, která jí byla poskytnuta v hotovosti při uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně se souhrnným poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 6 640 Kč právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 52 týdenních splátkách ve výši 320 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno], kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 25. 6. 2015, jehož odeslání dne 30. 7. 2015 žalobkyně prokázala podacím archem a v němž byla žalovaná zároveň vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů od obdržení dopisu. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] pak byla pohledávka postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 17. 9. 2018. K úhradě dlužné částky byla žalovaná dále vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 12. 4. 2021. 4. Vzhledem k datu uzavření smlouvy mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně je nutno při právním posouzení věci s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který stanoví, že„ není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy“ aplikovat ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník).“ 5. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o půjčce, tak jak ji upravoval § 657 občanského zákoníku:„ Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.“ Je pak nepochybné, že se mělo jednat o tzv. spotřebitelský úvěr, na nějž dopadal zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. 6. Tehdejší právní úprava (na rozdíl od stávající právní úpravy) sice výslovně nezakotvovala povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele (dlužníka), nicméně povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr je jedním ze stěžejních principů zodpovědného úvěrování. S tímto principem se ztotožnil též Ústavní soud, který ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 konstatoval následující:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Z odůvodnění lze dále vyčíst, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém dluh splatit, zároveň Ústavní soud uzavírá, že se ve vztahu k úvěrujícím nejedná o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek, což doplňuje touto úvahou:„ to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ Z nálezu je patrné, že Ústavní soud nazírá na předlužování jednotlivců (domácností) nikoli jako na problém konkrétního individua, ale problém celospolečenský, neboť jak sám podotýká, prověřením spotřebitelovy schopnosti úvěr splatit, není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí společnost jako taková. 7. Z toho co bylo uvedeno výše, je tedy patrné, že zásada posouzení schopnosti dlužníka (spotřebitele) splatit úvěr je z hlediska celospolečenského natolik významná, že její nedodržení v procesu uzavírání smlouvy lze hodnotit jako právní jednání (dřívější terminologií právní úkon), které se příčí dobrým mravům a které je absolutně neplatné (srov. § 39 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013). 8. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdce si vždy před uzavřením každé jednotlivé smlouvy o půjčce vyžádal od spotřebitele informace o jeho příjmech, které byly zaznamenány v zákaznické kartě, jejíž vzor žalobkyně přiložila, a tyto následně ověřil na základě spotřebitelem předložených dokladů uvedených v zákaznické kartě, avšak tuto skutečnost ve vztahu k žalované žádným způsobem nepodložila, když nedoložila konkrétní zákaznickou kartu podepsanou žalovanou ani doklady, jež měly být od žalované za účelem ověření uváděných údajů vyžádány. Nadto ani netvrdila, že by se její právní předchůdce jakkoli zajímal o výdaje žalované, ačkoli tyto jsou zcela nezbytné ke komplexnímu posouzení jejích majetkových poměrů. Soudu nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované. 9. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 457 občanského zákoníku:„ Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. 10. Jelikož žalovaná uhradila celkovou částku 8 380 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na úhradu zbývající části jistiny ve výši 1 620 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jež bylo odesláno dne 30. 7. 2015. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku,„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v § 573 občanského zákoníku, který stanoví, že„ se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“ bylo žalované toto oznámení doručeno dne 4. 8. 2015. Protože jí byla k úhradě poskytnuta lhůta deseti dnů, byla povinna úhradu provést do 14. 8. 2015. Ode dne následujícího, tj. od 15. 8. 2015, byla pak žalovaná v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle