4 C 166/2021-102 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 15 286,04 Kč. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] s žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o bezúčelovém spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta částka 20 000 Kč. Celkovou dlužnou částku spolu s úrokem ve výši 14,9% ročně se žalovaná zavázala splatit pravidelnými měsíčními splátkami. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena ke dni [datum] na [právnická osoba] a. s. a dále ke dni [datum] na žalobkyni. Nyní tak žalovaná dluží na jistině celkem částku ve výši 15 286,04 Kč, úroky ve výši 14,9 % ročně z částky 15 286,04 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 286,04 Kč za dobu od [datum] do zaplacení. K prověřování schopnosti žalované splácet úvěr před uzavřením smlouvy žalobkyně uvedla, že konkrétní okolnosti předcházející uzavření smlouvy jí nejsou známy. Žalovaná po zesplatnění úvěru a před podáním žaloby uhradila na pohledávku žalobkyně celkem částku 12 000 Kč, za dobu do zesplatnění úvěru pak celkem částku 483,87 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalované poskytnut společností [právnická osoba] bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit jistinu spolu s úrokem za poskytnutí úvěru ve výši 14,9% ročně pravidelnými měsíčními splátkami po 1 576 Kč (návrh smlouvy o úvěru ze dne [datum], akceptace návrhu ze dne [datum], výpis pohybů na účtu). Žalovaná úvěr nesplácela řádně a včas a dostala se do prodlení s plněním svého závazku. Právní předchůdkyně žalobkyně proto v souladu s čl. 12 písm. b produktových podmínek a všeobecnými obchodními podmínkami prohlásila úvěr za splatný ke dni [datum] a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu (produktové podmínky pro osobní úvěry s účinností od [datum], prohlášení o okamžité splatnosti ze dne [datum], všeobecné obchodní podmínky, výpis pohybů na účtu). Důkazy k prokázání prověřování schopnosti žalované splácet úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyně nenavrhla. Z výpis pohybů na účtu soud zjistil platby žalované v celkové výši 483,87 Kč do data zesplatnění pohledávky. 4. Ze smluv o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na [právnická osoba] a. s. a dále na žalobkyni (smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a [datum], rámcová smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznam postoupených pohledávek, vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne [datum]). V oznámení o postoupení pohledávek byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu ve lhůtě deseti dnů (oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], seznam odeslaných oznámení z téhož dne). Předžalobní výzva byla žalované zaslána (předžalobní výzva, seznam odeslaných výzev). 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 7. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 8. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná je spotřebitelka, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. 11. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření výše příjmů a výdajů žalované před uzavřením smlouvy. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalované z jí předložených listin. 12. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně sice poskytla žalované na základě uzavřené smlouvy o úvěru celkem částku 20 000 Kč, žalobkyně však neprokázala, že by právní předchůdkyně posoudila řádně schopnost žalované úvěr splatit a zjišťovala výdaje žalované ověřením předložených listin. V důsledku toho je smlouva o úvěru dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). 13. Jakkoliv by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti právního jednání je ve zde projednávaném případě stanovena pouze v zájmu spotřebitele, nemůže soud přehlédnout, že zamezením nekontrolovaného úvěrování osob, jež by na úvěr vůbec neměly dosáhnout, je sledováno i zachování veřejného pořádku a naplnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv zavazujících Českou republiku, podle kterých se tato zavázala mimo jiné i implementovat do svého právního řádu směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropských společenství. S přihlédnutím k uvedenému soud dospěl k závěru, že je třeba považovat neplatnost smlouvy za absolutní ve smyslu ustanovení § 588 o. z., k níž tedy soud přihlíží i bez námitky účastníků, neboť je v rozporu s veřejným pořádkem, vzhledem k tomu, že se týká spotřebitele. Dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019:„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základní