6 C 176/2020-48 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 9 300 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizována tři slova], uzavřela se žalovanou dne 4. 4. 2014 smlouvu o půjčce [číslo] na základě níž žalované poskytla v den uzavření smlouvy v hotovosti finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala k řádnému splácení a to i s úrokem ve výši 2 100 Kč, s poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Tuto svoji povinnost si však neplnila a ocitla se v prodlení. Žalovaná uhradila pouze 16 800 Kč a zůstala žalobkyni dlužna na jistině částku 7 162,13 Kč a na poplatcích 2 137,87 Kč. Žalobkyně dále požadovala po žalované zákonný úrok z prodlení ve výši 2 656,94 Kč, zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení, a úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 7 162,13 Kč od [datum] do zaplacení, který za období od [datum] do [datum] kapitalizovala částkou 7 861,93 Kč. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaná nárok žalobkyně zcela neuznala, tvrdila, že svůj dluh již uhradila. 3. Soud ve věci nařídil jednání a z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. 4. Žalovaná a právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizována tři slova], dne 4. 4. 2014 podepsaly smlouvu o půjčce [číslo] na základě které žalovaná obdržela v den podpisu smlouvy částku 15 000 Kč v hotovosti. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 2 100 Kč, odměnou za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč (cekem tedy 11 100 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 58 týdenních splátkách ve výši 450 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že nedílnou součástí smlouvy byly rovněž smluvní podmínky, z jejichž čl. 1 vyplynulo, že výpůjční úroková sazba je stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy a její výše činí 23,72 % ročně. Dle tvrzení žalobkyně žalovaná uhradila na půjčku 16 800 Kč. 5. Dle zákaznické karty byla žalovaná v domácnosti s příjmem 17 579 Kč a 3 581 Kč a výdaji 6 810 Kč a 1 000 Kč za nájem/inkaso, 400 Kč a 240 Kč za telefon a 6 000 Kč za výdaje na domácnost, přičemž v ověřených dokumentech byla zaškrtnuta nájemní smlouva, výměr státní podpory a SIPO. Žalovaná dále uvedla, že bydlí v nájmu a má 1 nezaopatřené dítě. 6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což jí bylo oznámeno dopisem z téhož dne obsahujícím zároveň výzvu k úhradě, který byl odeslán dle podacího lístku 7. 1. 2020. Dopisem ze dne 7. 5. 2020 žalobkyně vyzvala žalovanou prostřednictvím svého právního zástupce, aby uhradila dlužnou částku pod hrozbou podání žaloby. Dopis byl dle podacího lístku odeslán dne 10. 5. 2020 na adresu žalované uvedenou ve smlouvě. 7. Dle § 2390 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník“)., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 8. Dle § 2392 odst. 1 obč. zák., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 9. Dle § 1970 obč. zák., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 10. Dle ustanovení § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle ustanovení § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 11. Podle § 547 občanského zákoníku, právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Dle ustanovení § 580 odst. 1 obč. zák je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 obč. zák., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle § 1879 obč. zák., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 13. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 25. 2. 2013, dále jen zákon o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 14. Mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena smlouva o půjčce dle ustanovení § 2390 a násl. občanského zákoníku. Žalované byly při podpisu smlouvy poskytnuty finanční prostředky a žalovaná se zavázala je vrátit v dohodnuté lhůtě i s příslušenstvím. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 občanského zákoníku. 15. Jelikož žalovaná v tomto vztahu vystupuje jako spotřebitel ve smyslu § 419 občanského zákoníku, jedná se o spotřebitelskou smlouvu dle § 1810 občanského zákoníku a je proto nutné na ni aplikovat také zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinný od 25. 2. 2013, kdy v § 9 tohoto zákona je stanovena povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. 16. Je obecně známo, že banky i nebankovní poskytovatelé úvěrů, jejichž motivací je výnos z úroků jako ceny peněz při očekávání řádného splacení úvěru, obecně vyžadují k posouzení úvěruschopnosti doložení bonity klienta zejména právě doklady, jako je potvrzení o zaměstnání, výpisy z účtu žadatele, s tím, že pokud k uvedenému doložení nedojde, úvěr neposkytnou. 17. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Poskytování úvěrů bez doložení bonity je navíc aktuálním celospolečenským problémem vytvářejícím společensky nežádoucí situaci dluhových spirál, zpeněžování obydlí dlužníků„ nad jejich hlavami“, generování zisku z nákladů při vymáhání. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Právě prevence těchto negativ byla evidentním účelem zakotvení požadavku odborné péče do § 9 odst. 1 ZSÚ (jakož i k jeho následné novelizaci zákonem č. 43/2013 Sb. – srov. jeho důvodovou zprávu – parlamentní tisk 781/0, www.psp.cz). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp.