13 C 20/2022-27 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 7 900 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o zbývající část bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, k jehož vzniku došlo v důsledku vyplacení finančních prostředků žalovanému ze strany právního předchůdce žalobkyně společnosti [právnická osoba] na základě úvěrové smlouvy, která byla následně shledána neplatnou. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z požadované dlužné částky, a to od 11. 11. 2018 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] [anonymizováno] byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 15 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. 1. Z doloženého notářského zápisu sepsaného dne [datum] vzal soud za prokázané, že [právnická osoba] [anonymizováno] převedla část svého obchodního závodu tvořeného divizí spotřebitelských úvěrů na společnost [právnická osoba] Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost [právnická osoba] a na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 27. 7. 2020. K okamžité úhradě aktuální dlužné částky z titulu předmětné smlouvy o úvěru byl žalovaný vyzván dopisem ze dne 5. 11. 2018 podaným k poštovní přepravě dne 6. 11. 2018. Dále byl žalovaný k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní upomínkou ze dne 27. 7. 2020. 1. Dále bylo soudem v rámci lustrace rejstříku zjištěno, že v rozsudku zdejšího soudu č.j. 6 C 70/2021-31 ze dne 8. 6. 2021 byla výše uvedená smlouva shledána neplatnou z důvodu nesplnění povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného tak, jak to vyžadoval § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a žalobkyni bylo vůči žalovanému přiznáno právo na zaplacení částky 7 100 Kč představující část jistiny úvěru vyplacené žalovanému, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Z obsahu spisu dále plyne, že žalobkyně v tomto řízení na výzvu soudu uvedla, že žalovaný na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil. Zdůraznila, že závisí čistě na jejím rozhodnutí, zda se bude domáhat celé dlužné částky či pouze její části. 1. Je tak zřejmé, že se žalobkyně v tomto řízení domáhá zbývající části poskytnuté jistiny, které se nedomáhala v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 6 C 70/2021 a není zde tedy překážka věci rozhodnuté. Na vydání bezdůvodného obohacení v částce představující poskytnutou jistinu (či v tomto případ její zbývající část) vznikl právnímu předchůdci žalobkyně nárok v souladu s § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Rovněž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslaný dopis ze dne 5. 11. 2018, jenž byl podán k poštovní přepravě dne 6. 11. 2018. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku,„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v § 573 občanského zákoníku, který stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byl žalovaném tento dopis doručen dne 9. 11. 2018 a byl tak povinen plnit dne 10. 11. 2018. Ode dne následujícího, tj. od 11. 11. 2018, byl pak žalovaný v prodlení a tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení. 1. Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. 1. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná, soud jí proto přiznal právo na jejich náhradu. Vzal přitom v úvahu, že uvedené ustanovení hovoří o náhradě nákladů„ potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva“. Jak bylo zjištěno, žalobkyně svůj nárok na vrácení poskytnuté částky 15 000 Kč uplatnila dvěma samostatnými žalobami (první podanou dne 31. 8. 2020, v níž z této částky požadovala 7 100 Kč, druhou podanou dne 14. 9. 2021, v níž požadovala zbylých 7 900 Kč), aniž by pro to poskytla jakýkoli racionální důvod (žalobkyně pouze konstatovala, že na takovýto postup má právo). Žalobkyně takto sice postupovat nepochybně může, nicméně je zřejmé, že takto vznikají další zbytečné náklady, které nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva. Soud proto žalobkyni přiznal pouze částku 76 Kč, o kterou by žalobkyně, i pokud by své nároky uplatnila pouze jednou žalobou, musela zaplatit více na úhradě soudního poplatku, který by činil nikoli pouze 800 Kč (tak jak byl vyměřen ze součtu částky 7 100 Kč a smluvní pokuty 6 894,10 Kč), ale 876 Kč (po přičtení dodatečně žalované částky 7 900 Kč by činil základ pro výpočet poplatku 21 894,10 Kč). Zbylé náklady, které žalobkyni vznikly, považuje soud za neúčelné (neboť jejich vzniku bylo možné předejít tím, že by žalobkyně své nároky vycházející z totožného skutkového základu uplatnila jednou žalobou) a právo na jejich náhradu, proto žalobkyni nepřiznal.