13 C 273/2021-32 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 36 072 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 20 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 20 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok ve výši 1 925 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 8 000 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 447 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 5 000 Kč, přičemž celkovou částku 36 372 Kč se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit ve 14 měsíčních splátkách po 2 598 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, přičemž jsou obsahem žádosti o úvěr. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaná pak výslovně prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Konečně žalobkyně poukázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 367/2020-170 ze dne 9. 3. 2021, v němž soud vylovil názor, že pokud žalovaný neuvedl měsíční platby domácnosti, nelze to klást k tíži druhé smluvní strany a je správné v takové situaci přistoupit k posouzení výdajů dle ekonomického modelu. S ohledem na informace uvedené žalovanou dospěl právní předchůdce žalobkyně k závěru, že žalovaná je schopna splácet poskytnutý úvěr. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila a zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 13 886,92 Kč na jistině, 925,53 Kč na úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, 5 404,51 Kč na úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, 977,20 Kč na úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a 3 377,84 Kč na úhradě za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena. Žalobkyně vedle výše uvedených nároku požadovala po žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 11 500 Kč, kapitalizovaného úroku z dlužné jistiny za období od 1. 10. 2018 do postoupení pohledávky ve výši 4 350,32 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období do 20. 5. 2020 ve výši 2 673,66 Kč a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny a úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru od 21. 5. 2020 do zaplacení. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou. 1. Následně vzala žalobkyně v průběhu řízení svým podáním ze dne 19. 5. 2021 žalobu částečně zpět co do části smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč s tím, že po důsledném zvážení moderovala výši požadované smluvní pokuty tak, aby její požadovaná výše odpovídala omezením stanoveným v § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. S ohledem na tuto skutečnost bylo řízení v rozsahu zpětvzetí zastaveno usnesením č.j. EPR 46666/2021-11 ze dne 1. 6. 2021. 1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 20 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 1 925 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 447 Kč a inkasním poplatkem ve výši 5 000 Kč (celkem 36 372 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 2 598 Kč. Dle doloženého výpisu transakcí žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr celkovou částku 11 800 Kč. 1. Žalobkyně dále doložila Žádost o úvěr podepsanou žalovanou. Dle zde uvedených údajů měla žalovaná v době poskytnutí úvěru podnikat a její příjem z podnikání měl činit 20 000 Kč měsíčně, což mělo být údajně ověřeno prostřednictvím daňového přiznání. Žalovaná měla bydlet u svého přítele a měla hradit náklady spojené s bydlením ve výši 3 000 Kč měsíčně. Jako své další výdaje žalovaná uvedla výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 4 000 Kč měsíčně. 1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni a žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 24. 7. 2020. K úhradě dlužné částky do 9. 2. 2021 byla žalovaná prokazatelně vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 25. 1. 2021, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem z téhož dne. 1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 1. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jeji