13 C 305/2021-30 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 60 550 Kč s tím, že se jedná o cenu za služby odstavného parkoviště (parkovné), na které bylo na pokyn strážníka Městské policie [územní celek] žalobkyní odtaženo vozidlo, jehož provozovatelem byl žalovaný. Konkrétně jde o parkovné vyčíslené za období od 5. 2. 2016 do data vydání vozidla, tj. do 30. 5. 2019. Za období od 19. 2. 2015 do 4. 2. 2016 byl žalobkyni nárok na parkovné a úhradu nákladů za odtah vozidla přiznán rozsudkem zdejšího soudu č. j. 5 C 247/2016-70 ze dne 9. 6. 2017. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky požadovala žalobkyně rovněž zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od 18. 5. 2021 do zaplacení. 2. Oběma účastníkům byla zaslána výzva, aby se vyjádřili, zda souhlasí, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání s tím, že pokud se v dané lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s tímto postupem souhlasí. Žalobkyně ani žalovaný se k výzvě nevyjádřili, a soud proto v souladu s § 115a o. s. ř. ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z doložené zřizovací listiny soud zjistil, že žalobkyně jakožto příspěvková organizace [územní celek] byla zřízena mimo jiné rovněž za účelem zajišťování odstraňování vozidel z komunikací a hlídání odtažených vozidel. Dle Nařízení Rady [územní celek] o maximálních cenách za nucené odtahy vozidel včetně jejich střežení na parkovišti účinného od 1. 4. 2013 byla maximální cena za služby parkovišť určených ke střežení vozidel stanovena od sto osmdesátého prvního dne částkou 50 Kč za den, přičemž v souladu s výměrem Ministerstva financí č. 01/2013 ze dne 28. 11. 2012 byly služby parkovišť zařazeny do seznamu zboží s regulovanými cenami, u nichž mohou maximální ceny stanovit obce či kraje. Z doloženého protokolu o odtahu vozidla [číslo] pak plyne, že žalobkyně provedla dne 19. 2. 2015 na pokyn strážníka městské policie odtah vozidla [registrační značka], jehož provozovatelem byl dle doložené karty vozidla žalovaný, z ulice [anonymizováno] na odtažné parkoviště, a to na základě § 27 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Dopisem ze dne 19. 3. 2015 zaslaným na adresu trvalého pobytu žalovaného bylo žalovanému oznámeno odtažení vozidla, bylo mu sděleno, na kterém odtažném parkovišti se vozidlo nachází a byl vyzván k vyzvednutí vozidla. Zároveň byl obeznámen s výší nákladů na odtah a cenou za služby odtažného parkoviště, kterou bude povinen uhradit za každý den stání vozidla na tomto parkovišti. Dalším dopisem ze dne 19. 5. 2015 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných nákladů na odtah vozidla a parkovného vyčísleného k tomuto dni. Rozsudkem zdejšího soudu č. j. 5 C 247/2016-70 ze dne 9. 7. 2016 bylo žalobkyni vůči žalovanému přiznáno právo na zaplacení částky 82 350 Kč představující náklady na odtažení vozidla a parkovné za období od 19. 2. 2015 do 11. 2. 2016 (nikoli tedy do 4. 2. 2016, jak tvrdila žalobkyně). K úhradě parkovného vyčísleného za období od 5. 2. 2016 do 30. 5. 2019 v celkové výši 60 550 Kč byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou, v níž mu byla poskytnuta lhůta k úhradě do 17. 5. 2021 a která byla dle přiložené dodejky uložena na poště dne 11. 5. 2021, aniž by si ji žalovaný vyzvedl. 4. Z předložených listin má soud za prokázané, že ze strany žalobkyně došlo dne 19. 2. 2015 k odtahu vozidla [registrační značka] provozovaného žalovaným, přičemž žalovanému jakožto provozovateli vozidla vznikla povinnost uhradit náklady na odtah vozidla a cenu za služby odstavného parkoviště, a to v souladu s § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu, který stanoví, že„ o odstranění vozidla, které neoprávněně stojí na vyhrazeném parkovišti, rozhodne policista nebo strážník obecní policie; vozidlo se odstraní na náklad jeho provozovatele.“ V souladu s judikaturou je přitom za náklady na odstranění vozidla třeba považovat rovněž náklady spojené s umístěním vozidla na střeženém parkovišti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 813/2007 ze dne 24. 9. 2008). Žalovaný byl přitom ze strany žalobkyně řádně vyznán k odstranění vozidla a byl upozorněn na výši nákladů, které mu mohou být účtovány v důsledku umístění vozidla na střeženém parkovišti, přesto však až do 30. 5. 2019 neučinil žádné kroky směřující k vydání vozidla. Cena za služby odtaženého parkoviště byla určena nařízením Rady [územní celek] vydaným v souladu s § 4a odst. 1 zákona č. 265/1991 Sb., o oblasti působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, dle kterého může obec v rozsahu a za podmínek stanovených v rozhodnutí ministerstva nařízením stanovit maximální ceny, pokud nejsou stanoveny ministerstvem. 5. Soud tedy žalobě vyhověl co do částky 60 200 Kč představující parkovné za období od 12. 2. 2016 do 30. 5. 2019, tj. za 1204 dní. Pokud však jde o parkovné za období od 5. 2. 2016 do 11. 2. 2016, tak o nároku žalobkyně na parkovné za toto období již bylo pravomocně rozhodnuto. Tato skutečnost představuje, co do části požadovaného nároku ve výši 350 Kč, tzv. překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. a jedná se o nedostatek podmínek řízení mající v souladu s § 104 odst. 1 o. s. ř. za následek nutnost řízení v této části zastavit. Soud proto co do částky 350 Kč a požadovaného úroku z prodlení z této částky řízení zastavil. 6. Vzhledem k prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky je opodstatněn rovněž požadavek na zaplacení úroku z prodlení z přiznané částky, který je požadován v souladu s § 1970 občanského zákoníku:„ Věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, může požadovat po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala až ode dne následujícího po dni, který byl žalobkyní stanoven jako poslední den lhůty k úhradě v předbžalobní upomínce. 7. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení v převážné části úspěšná a pouze ve zcela nepatrné části muselo být řízení zastaveno v důsledku zavinění na straně žalobkyně. Soud tak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 422 Kč a z nákladů souvisejících se zastoupením žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba), za které mu náleží odměna dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu ve výši 3 540 Kč za každý z nich a dále mu dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty z odměny a náhrad advokáta) činí 16 361,20 Kč.