13 C 35/2022-32 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 60 947,53 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena úvěrová smlouva, na základě níž byl žalované poskytnut revolvingový úvěr, přičemž žalovaná z úvěrového rámce vyčerpala finanční prostředky v celkové výši 130 706 Kč. Takto poskytnuté finanční prostředky se žalovaná zavázala splácet společně s úrokem a pojištěním pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však ve výši 500 Kč. Žalovaná se však dostala do prodlení s úhradou splátky, kterou ani přes výzvu neuhradila. V důsledku toho došlo ze strany žalobkyně k odstoupení od úvěrové smlouvy a úvěr se stal ke dni 31. 8. 2021 splatným v celém rozsahu. Zažalovaná částka sestává z neuhrazené jistiny ve výši 50 535,29 Kč, z neuhrazeného pojistného ve výši 1 377,90 Kč, z úroků vyčíslených ke dni zesplatnění ve výši 6 942,34 Kč, z nákladů na odeslání upomínky ve výši 700 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 1 392 Kč. S ohledem na prodlení žalované požadovala žalobkyně také zaplacení zákonného úroku z prodlení ze všech dlužných částek vyjma úroků, a to od 1. 9. 2021 do zaplacení. 1. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů uvedených žalovanou v žádosti o poskytnutí úvěru. Žalovanou tvrzené příjmy porovnávala s tabulkou předpokládaných příjmů dle profese a typu vzdělání vytvořené na základě statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky. Teprve v případě, že tvrzený příjem neodpovídá údajům dle tabulky, požaduje žalobkyně doložení dokladu o příjmu. Žalobkyně za účelem zabránění vzniku hmotné nouze klientů v důsledku jejich předlužení zavedla tzv. ukazatel minimálního disponibilního příjmu představující částku, která musí domácnosti žadatele zbýt po zaplacení všech výdajů, do nichž jsou zahrnuty náklady na bydlení, deklarované pravidelné náklady jako je jídlo, ošacení, obuv, dopravné apod., finanční závazky, jejichž výše je ověřena lustrací v registru SOLUS, v interním blacklistu, v Centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku, a splátka schvalovaného úvěru. Disponibilní příjem žadatele přitom musí být vyšší než interně stanovené minimální normativní životní náklady žadatele. K nákladům na bydlení žalobkyně uvedla, že deklarovaná výše nákladů na bydlení je z její strany ověřena porovnáním s tabulkou s minimálními náklady na bydlení zohledňující deklarovaný typ bydlení a region místa bydliště a podhodnocené náklady jsou případně obezřetně navýšeny. Žalobkyně nadto pro neznámé žadatele využívá posuzovací skóre vytvořené na základě statistického hodnocení vycházejícího z demografických dat a pro interně známé žadatele využívá rovněž skóre vystihující přístup žadatele ke splácení dosavadních závazků, přičemž toto skóre vyjadřuje míru rizika každého klienta. Žalobkyně tedy uzavřela, že v souladu se zákonem posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů, na základě plnění dosavadních závazků a nadto využila interní expertní systém pro podporu rozhodování a skóringový model. Nevznikly přitom důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. 1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 1. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které žalobkyně umožnila žalované čerpat finanční prostředky až do výše sjednaného úvěrového limitu a žalovaná se zavázala vyčerpané finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 22,68 % ročně a poplatkem za pojištění, které bylo v rámci smlouvy rovněž sjednáno, a to v měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč. Ve smlouvě byla sjednána také smluvní pokuta za prodlení se splácením úvěru po dobu delší než 30 dnů ve výši 8 % z dlužné splátky, smluvní pokuta za spuštění vymáhacího procesu ve výši 400 Kč, smluvní pokuta za 2. a každé další spuštění vymáhacího procesu ve výši 800 Kč, poplatek za odeslání 1. upomínky k úhradě splátky v měsíci následujícím po měsíci prodlení ve výši 100 Kč a poplatek za odeslání 2. upomínky k úhradě splátky v měsíci následujícím po měsíci prodlení ve výši 200 Kč. Dle údajů uvedených ve smlouvě měla být žalovaná v době poskytnutí úvěru zaměstnána s pravidelným čistým měsíčním příjmem ve výši 12 000 Kč, měla bydlet ve vlastním domě či bytě, její náklady spojené s bydlením měly činit 3 000 Kč měsíčně a neměla mít žádné další závazky. 1. Dopisem ze dne 18. 6. 2021 měla být žalovaná vyzvána k úhradě neuhrazených splátek, smluvních pokut, náhrad nákladů a poplatků po splatnosti s tím, že v opačném případě dojde ze strany žalobkyně k odstoupení od smlouvy a žalované vznikne povinnost uhradit celou zbývající část úvěru, která se stane splatnou. Dopisem ze dne 26. 7. 2021 měla žalobkyně žalované oznámit, že odstupuje od předmětné smlouvy o úvěru z důvodu prodlení se splácením a zároveň měla žalovanou vyzvat k úhradě veškerých splatných závazků z úvěru. Dále měla být žalovaná k úhradě celkové dlužné částky ve výši 60 947,53 vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 1. 9. 2021. 1. Z předloženého výpisu plyne, že žalovaná postupně čerpala finanční prostředky v celkové výši 123 099 Kč a uhradila na poskytnutý úvěr celkem 130 691 Kč. 1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 1. Pro žalobkyni proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 1. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení d