20 C 112/2022-31 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení jistiny ve výši 4 937,23 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 4 937,23 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení ve výši 9,75% ročně, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 059,04 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 278,06 Kč, účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč a smluvní pokutu ve výši 3 500 Kč. Uvedla, že mezi právním předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovanou, došlo dne [datum] k uzavření Smlouvy o úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Současně s poskytnutou půjčkou se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit předchůdci žalobkyně částku 8 186 Kč, která představovala kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru a náklady na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v měsíčních splátkách po 1 299 Kč, když splatnost poslední splátky byla dohodnuta na 30. 3. 2019. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplatila, čímž porušila své závazky ze smlouvy a na předmětnou pohledávku uhradila pouze 9 600 Kč. Předmětná pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalované splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a po celou dobu řízení byla nečinná. 3. Soud provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně. Z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 4. Ze Smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná podepsali tuto smlouvu, přičemž zde bylo uvedeno, že žalované byla poskytnuta částka 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutou půjčkou měla žalovaná uhradit předchůdci žalobkyně částku ve výši 963 Kč (kapitalizované úroky), poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 500 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 923 Kč a poplatek za inkaso splátky v hotovosti ve výši 1 800 Kč. Celková částka měla být uhrazena v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách. Součástí smlouvy byl formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, kde bylo uvedeno, že RPSN činí 252,65%. Formulář je podepsán ze strany žalované. 5. Z žádosti o úvěr ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná má nejvyšší dosažené vzdělání základní, má jedno dítě, je na rodičovské dovolené, kdy pobírá sociální dávky ve výši 7 600 Kč. Bydlí u rodičů, je svobodná a příjem z výživného nebo rodičovského příspěvku jiné osoby žijící s ní ve společné domácnosti činí 16 670 Kč. Výši měsíčních výdajů uvedla 17 000 Kč (2 500 Kč bydlení, 10 870 Kč doprava, jídlo, osobní náklady, 3 630 Kč splátky půjček. Současně je zde uvedeno, že měsíční použitelný příjem žalované a osoby žijící s ní ve společné domácnosti činí 9 270 Kč. Z ústřižku poukázky B soud zjistil, že žalované byl zasílán z úřadu práce rodičovský příspěvek ve výši 3 800 Kč, a to v říjnu až prosinci 2017, dále nečitelná poukázka z ledna 2018 na částku 9 820 Kč, když z poukázky nešlo zjistit, kdo je příjemcem a co tato dávka představuje a dále z poukázky ze dne 18. 1. 2018 soud zjistil, že [jméno] [příjmení] z úřadu práce obdržela částku 4 456 Kč. [příjmení] [jméno] [příjmení] a žalované se neshodovala. 6. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], včetně přílohy [anonymizováno] [spisová značka] [číslo] a potvrzení o úplatě za postoupenou pohledávku ze dne 30. 7. 2021 a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 5. 8. 2021, soud zjistil, že pohledávka za poskytnutí peněžité částky byla postoupena na současnou žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované sdělena dopisem ze dne 5. 8. 2021, ve kterém byla žalovaná vyzvána k zaplacení do 10 dnů. Tím tedy došlo k postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o.z.“ na současnou žalobkyni. 7. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalované byla poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti. 1. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 2. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla poskytnuta žalované částka ve výši 10 000 Kč v hotovosti. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. 3. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., účinného do 28. 5. 2021 vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 1. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledk