20 C 136/2021-39 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 11 459,54 Kč, kapitalizované úroky ve výši 447,68 Kč (29,00 % ročně z 6 861,04 Kč od 1. 11. 2019 do 20. 1. 2020), kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 709,83 Kč (9,75 % ročně z 6 861,04 Kč od 4. 1. 2019 do 20. 1. 2020), úroky ve výši 29,00 % ročně z dlužné jistiny ve výši 6 861,04 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroky z prodlení v zákonné výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny ve výši 7 280,78 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a náhradu nákladu řízení. Žalobkyně uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření Smlouvy o zápůjčce [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit předchůdci žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 932 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 728 Kč a poplatek za [anonymizováno] splácení ve výši 1 642 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 274 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 31. 10. 2019. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplatil, čímž porušila své závazky ze smlouvy a na předmětnou pohledávku uhradila pouze 275 Kč. Předmětná pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], když toto postoupení bylo žalované písemně oznámeno dopisem. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalované splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované, když tyto informace byly zaznamenány v zákaznické kartě klienta. 2. Žalovaný v řízení nic neuvedl, po celou dobu byl nečinný. Následně soud nařídil jednání a na tomto jednání provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně. Z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 3. Ze Smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný podepsali tuto smlouvu, přičemž zde bylo uvedeno, že žalovanému byla poskytnuta částka 7 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit předchůdci žalobkyně částku ve výši 932 Kč (kapitalizované úroky), administrativní poplatek ve výši 2 728 Kč a částku za vedené zákaznického účtu a [anonymizováno] splácení ve výši 1 642 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 274 Kč. 4. Ze zákaznické karty ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je nájemník, má [anonymizováno] vzdělání, jako adresu na výběr uvedl [obec], trvalý pobyt v [obec] na úřadě, kontaktní adresa v [anonymizováno], je svobodný, pracuje na plný pracovní úvazek jako [anonymizováno], když k zákaznické kartě měl předložit pracovní smlouvu. Dále uvedl, že jeho příjem činí 20 487 Kč, odhadované výdaje činí 10 000 Kč a 6 000 Kč je další příjem domácnosti, když měly být předloženy výplatní pásky 10-11/2018 a pracovní smlouva na dobu určitou do [anonymizováno] 2019 (tedy kratší, než činila doba splácení). 5. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaný uhradil žalobkyni částku 275 Kč. 6. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], včetně seznamu postoupených pohledávek (položka [číslo]) a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020 soud zjistil, že pohledávka za poskytnutí peněžité částky byla postoupena na současnou žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému sdělena dopisem z téhož data, ve kterém byl současně žalovaný vyzván k zaplacení do 10 dnů. Tím tedy došlo k postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o.z.“ na současnou žalobkyni. 7. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali Smlouvu o zápůjčce [číslo] ze dne [datum]. Na základě této skutečnosti žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 7 000 Kč, kterou měl zaplatit společně s dalšími 5 302 Kč v 45 týdenních splátkách. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. 1. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 1. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 1. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (bod 46 rozsudku). Možnost, aby soud sám rozhodl o