20 C 144/2021-30 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 20 565,35 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] poskytla žalované finanční prostředky ve výši 12 000 Kč na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum], [číslo] které žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy o úvěru. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny uhradit také kapitalizovaný smluvní úrok 3 142 Kč, poplatek za uzavření smlouvy 1 680 Kč, administrativní poplatek 1 211 Kč a inkasní poplatek ve výši 1 443 Kč, celkem tedy částku 19 476 Kč, o to ve 13 měsíčních splátkách po 1 498 Kč, kdy celý úvěr měl být splacen ke dni 18. 2. 2014. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, celkově uhradila 7 268,20 Kč. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], tato skutečnost byla žalované oznámena. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 8 226,14 Kč, úroku ve výši 1 311,90 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 034,12 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 745,63 Kč, inkasního poplatku ve výši 888,01 Kč, smluvního úroku po splatnosti úvěru ve výši 23 437,06 Kč (42 % ročně z jistiny 8 226,14 Kč za dobu od 19. 2. 2014 do 29. 11. 2020), smluvní pokuty 12 339,21 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 492,1 Kč z jistiny za dobu od 19. 2. 2014 do 29. 11. 2020. Dále se žalobkyně domáhala zákonného úroku z prodlení 8,05 % ročně od 22. 12. 2020 do zaplacení z částky 8 226,14 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky 622 Kč. 2. Žalobkyně následně vzala žalobu částečně zpět, a to co do zaplacení 39 775,93 Kč s tím, že nedisponuje doklady prokazujícími, že byla posuzována úvěruschopnost žalované. Soud proto řízení co do této částky částečně zastavil, a to usnesením č. j. 20 C 144/2021-25, ze dne 20. 1. 2022. Žalobkyně se dále domáhala částky 8 226,14 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 4 492,1 Kč, nákladů uplatnění pohledávky 622 Kč, úroku z prodlení 8,05 % ročně z částky 8 226,14 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení. 3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek stanovených v § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení jednání. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že na základě žádosti žalované byla mezi žalovanou a společností [právnická osoba] dne [datum] podepsána smlouva o úvěru [číslo]. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě této smlouvy částku 12 000 Kč a žalovaná se tuto částku zavázala vrátit společně s úrokem 3 142 Kč, poplatkem za uzavření smlouvy 1 680 Kč, administrativním poplatkem 1 211 Kč a inkasním poplatkem ve výši 1 443 Kč ve 13 měsíčních splátkách po 1 498 Kč pod ztrátou výhody splátek v případě neuhrazení alespoň jedné splátky řádně a včas, přičemž z textu smlouvy je zřejmé, že žalovaná převzala shora uvedenou částku v hotovosti v místě svého bydliště. V obchodních podmínkách, které byly nedílnou součástí smlouvy, byla dále pro případ porušení povinnosti žalované zaplatit jakoukoli splátku řádně a včas sjednána smluvní pokuta. V článku s názvem„ Splatnost úvěru“ bylo pro případ varianty úvěru se 13 měsíčními splátkami uvedeno, že úrok činí 42 % ročně. Žalované byly poskytnuty i standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně dále doložila žádost o úvěr podepsanou žalovanou. Z žádosti bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že bydlí ve vlastním bydlení, je zaměstnaná, její měsíční mzda je 8 000 Kč, její jiný nespecifikovaný příjem je 10 000 Kč, další nespecifikovaný příjem domácnosti je 10 500 Kč měsíčně. Její výdaje na bydlení, inkaso, jídlo jsou 10 000 Kč měsíčně, na spoření a pojištění 100 měsíčně, na telefon 200 Kč měsíčně, tj. celkem výdaje 10 300 Kč měsíčně. K těmto tvrzením nebyly doloženy žádné doklady. 5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 18. 1. 2021, v tomto oznámení odeslaném dne 19. 1. 2021 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu do 10 dnů od obdržení dopisu. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána i upomínkami ze dne 8. 2. 2021, 8. 3. 2021, 6. 4. 2021, výzvou k plnění ze dne 4. 5. 2021. Dále byla žalované odeslána předžalobní výzva ze dne 2. 6. 2021, ve které byla vyzvána k úhradě svého dluhu s tím, že jinak bude podána žaloba. Dále byl žalobkyní předložen výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky, ze kterého soud zjistil, že žalobkyně se žalovanou čtyřikrát telefonovala, žalované byly zaslány tři obyčejné upomínací dopisy a jednou ji navštívil pověřený terénní pracovník v souvislosti s vymáháním dluhu. 6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění ke dni podpisu smlouvy o úvěru, tj. [datum] (dále jen„ obch. zák.“) a občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. v tomtéž znění (dále jen„ obč. zák.“). Uvedené zákony soud aplikoval s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. nového občanského zákoníku, který oba zákony zrušil, avšak stanovil, že jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy. Je zjevné, že mezi předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje dle § 497 obch. zák., který stanoví, že„ smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. platí, že„ se smlouva o úvěru řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu obchodním zákoníkem.“ Předchůdkyně žalobkyně na požádání žalované poskytla finanční prostředky, které byla žalovaná následně povinna předchůdkyni žalobkyně vrátit v dohodnuté lhůtě splatnosti. Zároveň je nutné konstatovat, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), neboť předchůdkyně žalobkyně smlouvu se žalovanou uzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaná nikoli. 7. Pro předchůdkyni žalobkyně proto z § 9 odst. 1 ZSÚ vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 8. Soud vzal z předložených důkazů za prokázané, že příjmy ani výdaje žalované nebyly ověřeny žádnými doklady, když žalobkyně žádné doklady soudu nedoložila. Poskytovatel je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalované zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalované a tedy to, zda je schopna úvěr splatit. Žalobkyně objektivně soudu neprokázala, že její předchůdkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované. Nadto nebylo ani ničím doloženo, že by byla prováděna lustrace žalované v registrech dlužníků a tím ověřena výše jejích případných jiných úvěrových splátek. V souladu s § 22 odst. 5 ZSÚ platí, že„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná. Soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na to, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně doložit, že její předchůdkyně (s kladným výsledkem) zkoumala úvěruschopnost žalované, i když jí poskytla předmětný úvěr, soud konstatuje, že předložená smlouva o úvěru je absolutně neplatná a soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky