20 C 170/2021-40 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 30 000 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 111,10 Kč (zákonný úrok z prodlení z 20 000 Kč od 30. 6. 2020 do 15. 1. 2021), kapitalizovaný úrok ve výši 2 096,67 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 20 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a úrok 28,87 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Žalobkyně uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným, došlo dne [datum] k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit předchůdci žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 600 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 29. 06. 2020. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplatil, čímž porušil své závazky ze smlouvy a na předmětnou pohledávku uhradil pouze 6 000 Kč. Předmětná pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], když toto postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem z téhož data. Od postoupení pohledávky nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobkyně uhrazeno ničeho. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalovaného splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného, když tyto informace byly zaznamenány v zákaznické kartě klienta a dále bylo ověřeno, že žalovaný není v insolvenci. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný. 3. Soud provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně. Z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný podepsali tuto smlouvu, přičemž zde bylo uvedeno, že žalovanému byla poskytnuta částka 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit předchůdci žalobkyně částku ve výši 4 000 Kč (kapitalizované úroky), administrativní poplatek ve výši 4 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 600 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 29. 6. 2020. 4. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], včetně seznamu postoupených pohledávek (str. [číslo]) a z oznámení o postoupení pohledávky, soud zjistil, že pohledávka za poskytnutí peněžité částky byla postoupena na současnou žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému sdělena dopisem ze dne 19. 2. 2021, ve které byl současně žalovaný vyzván k zaplacení do 10 dnů. Tím tedy došlo k postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o.z.“ na současnou žalobkyni. 5. Ze zákaznické karty ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný bydlí se spolubydlícím a domácnost sdílí ještě s jedním rodinným příslušníkem. Má [anonymizováno] nezaopatřené děti a pracovní poměr na dobu určitou do [datum]. Celková výše exekucí činí 180 005 Kč, když měsíční splátky jsou 6 309 Kč. Dále žalovaný uvedl, že jeho čistý příjem je 9 100 Kč, další příjem 7 000 Kč, přičemž není vysvětleno, co další příjem představuje. Výdaje na bydlení jsou uvedeny ve výši 3 000 Kč, osobní výdaje 6 000 Kč, vyživovací povinnost 3 000 Kč. Už jen výše výdajů, které žalovaný uvedl, je vyšší, než činí jeho doložený příjem, když ten měl být doložen výplatními páskami, avšak bez data a pracovní smlouvou. Rovněž exekuční splátky nejsou uvedeny ve výdajích žalovaného. 6. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalovaný na základě smlouvy čerpal částku ve výši 20 000 Kč, kterou měl zaplatit společně s dalšími 16 000 Kč v 60 týdenních splátkách. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 8. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byla poskytnuta žalovanému částka ve výši 20 000 Kč v hotovosti. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. 9. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěru