20 C 254/2021-46 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 7. 2018 do zaplacení a úrok ve výši 25,85% ročně z pohledávky 20 000 Kč od 18. 6. 2017 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným, došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit předchůdci žalobkyně celkovou částku ve výši 34 600 Kč, a to ve 13 splátkách, když poslední splátka byla splatná dne 17. 7. 2018. Žalovaný však ničeho nezaplatil. Předmětná pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalovaného splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného, lustrací v CEE, IR, databází [anonymizována dvě slova]. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný. 3. Soud provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně. Z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti. Ze Smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný podepsali tuto smlouvu, přičemž zde bylo uvedeno, že žalovanému byla poskytnuta částka 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit předchůdci žalobkyně částku ve výši 14 600 Kč jakožto celkové náklady spotřebitelského úvěru. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč. Ve stejný den byl podepsán i formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpis splátek. 4. Z dohody o provedení práce soud zjistil, že žalovaný tuto dohodu ze dne [datum] podepsal s [jméno] [příjmení] a dohodli se, že za pomocné [anonymizováno] práce obdrží žalovaný odměnu 90 Kč/1hodin, když pracovní úkol bude od [datum] do [datum], když maximální počet odpracovaných hodin může dosáhnout [anonymizováno] hodin/rok 5. Z platebního dokladu SIPO soud zjistil, že žalovaný hradí měsíčně na plyn zálohu ve výši 1 519 Kč, z nájemní smlouvy mezi žalovaným a panem [příjmení] [příjmení] zjistil, že nájem činí 6 000 Kč měsíčně a zálohy na vodu 500 Kč měsíčně. Současně bylo doloženo čestně prohlášení žalovaného, že chodí na brigády a vydělá si na nich měsíčně 3 100 Kč a jako kontaktní osobu uvedl [anonymizována dvě slova]. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru dále bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že jeho příjem činí 12 852 Kč, 3 100 Kč výdělek na brigádách, výdaje činí 8 019 Kč, strava 3 000 Kč, telefon 300 Kč. Z finanční analýzy soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný má příjem 15 952 Kč, výdaje ve výši 11 319 Kč, tedy má volné finanční zdroje ve výši 3 633 Kč. 6. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně seznamu postoupených pohledávek ve spojení se smlouvou o prodeji části podniku mezi [anonymizována dvě slova] a [právnická osoba] ze dne [datum] a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2020 ve spojení s potvrzením o expedici zásilek ze dne 12. 12. 2020, soud zjistil, že pohledávka za poskytnutí peněžité částky byla postoupena na současnou žalobkyni. V oznámení současně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Tím tedy došlo k postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o.z.“ na současnou žalobkyni. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 8. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byla poskytnuta žalovanému částka ve výši 20 000 Kč v hotovosti. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. 9. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (bod 46 rozsudku). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021. 11. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splati