20 C 263/2021-45 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 17 820 Kč, (dlužná jistina ve výši 13 819,99 Kč a dlužné úhrady za služby ve výši 4 000,01 Kč), kapitalizované úroky ve výši 3 668,94 Kč (19,23 % ročně z 13 819,99 Kč od 07. 9. 2019 do 15. 1. 2021), kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 907,93 Kč (10% z jistiny od 7. 9. 2019 do 15. 1. 2019), úroky ve výši 19,23 % ročně z dlužné jistiny ve výši 13 819,99 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a úroky z prodlení v zákonné výši 10,00 % ročně z dlužné jistiny ve výši 13 819,99 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Žalobkyně uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] a žalovanou, došlo dne [datum] k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutou půjčkou se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit předchůdci žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 800 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 800 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 600 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 420 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 6. 9. 2019. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplatila, čímž porušila své závazky ze smlouvy a na předmětnou pohledávku uhradila pouze 7 880 Kč. Předmětná pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], když toto postoupení bylo žalované písemně oznámeno dopisem z téhož data. Od postoupení pohledávky nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku žalobkyně uhrazeno ničeho. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalované splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované, když tyto informace byly zaznamenány v zákaznické kartě klienta a dále bylo ověřeno, že žalovaná není v insolvenci. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a po celou dobu řízení byl nečinný. 3. Soud provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně. Z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 4. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná podepsali tuto smlouvu, přičemž zde bylo uvedeno, že žalované byla poskytnuta částka 14 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutou půjčkou měla žalovaná uhradit předchůdci žalobkyně částku ve výši 2 800 Kč (kapitalizované úroky), administrativní poplatek ve výši 2 800 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 600 Kč. Celková částka měla být uhrazena v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 420 Kč. 5. Z karty zákazníka ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná je nájemník, obývá samostatnou domácnost s parterem/kou, živí se jako [anonymizováno] na hlavní pracovní poměr, na dobu neurčitou, její příjem činí 23 710 Kč, má existující zápůjčku u [příjmení] [jméno] ve výši 6 880, když měsíčně splácí 1 440 Kč, výdaje na bydlení činí 3 500 Kč, výdaje na osobní spotřebu činí 5 000 Kč. K tomuto měla doložit pracovní smlouvu a výplatní pásky – bez konkretizace za jaké období. 6. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], včetně seznamu postoupených pohledávek (horní část seznamu na str. [anonymizováno] ze [anonymizováno]) a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021, soud zjistil, že pohledávka za poskytnutí peněžité částky byla postoupena na současnou žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované sdělena dopisem ze dne 19. 2. 2021, ve které byla žalovaná vyzvána k zaplacení do 10 dnů. Tím tedy došlo k postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o.z.“ na současnou žalobkyni. 7. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalované byla poskytnuta částka 14 000 Kč v hotovosti. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 9. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byla poskytnuta žalované částka ve výši 14 000 Kč v hotovosti. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. 10. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 11. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom