20 C 275/2021-30 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 736 Kč z titulu uzavřeného spotřebitelského úvěru. Žalobkyně uvedla, že dne [datum] na žádost žalovaného ze dne [datum] mu poskytla spotřebitelský úvěr ve výši 2 000 Kč splatný původně dne 5. 9. 2021. Před poskytnutím úvěru posoudili úvěru schopnost žalovaného, a to tak, že si od něj vyžádali potvrzení o jeho příjmech, výdaje získali jeho čestným prohlášením a ze statistického modelu. Takto zjistili, že příjem žalovaného činí minimálně 32 213 Kč a jeho výdaje 14 000 Kč na bydlení a 5 746 Kč na osobní výdaje. Současně uvedla, že žalovaný v rámci prescoringu dosáhl v rámci algoritmu práh převyšující 355, který je první nutnou podmínkou pro poskytnutí úvěru. Dále provedli lustraci centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku a ověření úvěrové zprávy z registru úvěrů REPI, to vše s negativním výsledkem, tedy s 0 záznamů a u REPI byla zjištěna pravidelná výdajová částka ve výši 1 000 Kč. Současně žalovaný si již v minulosti vzal u nich jiné úvěrové smlouvy, které řádně splatil. Totožnost dlužníka ověřili pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč, kterou jim dlužník zaslal ze svého bankovního účtu již dříve, neboť s žalobkyní uzavřel v minulosti více úvěrových smluv, a z kopie jeho občanského průkazu. Do dnešního dne však na předmětný úvěr žalovaný ničeho neuhradil. Žalobkyně požaduje uhrazení částky 2 000 Kč, poskytnutý úvěr, dále částky 2 600 Kč představující náklady spojené s uplatněním, částku 600 Kč představující 2x smluvní pokutu, když žalovaný nesplnil svou povinnost plynoucí ze smlouvy a částku 2 136 Kč představující poplatek za poskytnutí úvěru. Žalobkyně žalovanému zaslala dne 13. 9. 2021 upomínku a výzvu k zaplacení, avšak ani přes toto žalovaný dlužnou pohledávku neuhradil, a proto se žalobkyně domáhá předmětných částek soudní cestou. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, soud následně nařídil jednání, ke kterému se ani jeden z účastníků nedostavil, když se žalobkyně omluvila a žalovaný bez omluvy. Soud na tomto jednání provedl předložené důkazy a z nich zjistil níže uvedené skutečnosti. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že žalovaný s žalobkyní prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne [datum] podepsali smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 2 000Kč a žalovaný měl žalobkyni částku 2 000 Kč vrátit spolu se s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 136 Kč, a to do 30 dnů od poskytnutí částky. Soud dále u výpisu u účtu dále zjistil, že částka ve výši 2 000 Kč byla žalovanému vyplacena dne [datum]. 4. Současně soud zjistil, z vyúčtování mzdy za duben až červen 2021, že průměrná mzda žalovaného činila 41 423 Kč a v rámci posouzení úvěruschopnosti žadatele bylo uvedeno, že výdaje žalovaného činí 20 764 Kč, v rámci prescoringu dosáhl skóre 550, nebyl evidován v ISIRu, registru exekucí ani registru kradených dokladů, avšak v rámci registru úvěru REPI dosáhl skóre 179, když částka po splatnosti u jednotlivých smluv činí 12 695 Kč a riziko je ohodnoceno jako reject – tedy odmítnout. Současně byl soudu předložena kopie jeho občanského průkazu, řidičského průkazu. Žalovaný byl vyzván dne 30. 9. 2021 (odesláno dne 13. 9. 2021), 5. 10. 2021 (odesláno 5. 10. 2021), 7. 10. 2021 (odesláno téhož dne). 5. Žaloba je z části důvodná. 6. Žalobkyně podepsala se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 2 000 Kč, tedy mezi stranami byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalobkyně měla povinnost posoudit před sjednáním této smlouvy úvěruschopnost žalovaného, který jednal jako spotřebitel, v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Soud vzal z předložených důkazů za prokázané, že příjmy žalovaného byly ze strany žalobkyně ověřeny výplatními páskami. Soud se tedy dále zabýval otázkou, zda byla ze strany žalobkyně řešena i výdajová stránka a dospěl k závěru, že tou se žalobkyně zabývala nedostatečně. Žalobkyně se spokojila pouze s tvrzením žalovaného a nadto z posouzení úvěruschopnosti bylo prokázáno, že žalovaný je po splatnosti s placením jiných úvěrů, a to v částce 12 695 Kč a současně riziko poskytnutí úvěru bylo vyhodnoceno na zamítnutí úvěru. Žalobkyně tedy po žalovaném nepožadovala předložení listin prokazující tvrzené výdaje žalovaného. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Výdaje žalovaného nebyly ze strany žalobkyně řádně prověřeny, a to zejména náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Ve vztahu k ostatním životním nákladům jako jsou například náklady na stravování, drogerii a ošacení (osobní výdaje), se v zásadě jeví jako přijatelné, aby žalobkyně vycházela z částek životního minima jednotlivce dle příslušných právních předpisů, neboť jde o náklady, které lze poměrně snadno přizpůsobit aktuální finanční situaci. To však nelze říct o nákladech spojených s bydlením. Nadto žalované musí nutně vznikat náklady za nájem, popř. služby spojené s bydlením, jako jsou voda, energie apod., jejichž výši byla žalobkyně povinna ověřit, přičemž tak mohla učinit kupříkladu prostřednictvím dokladů SIPO, nájemní smlouvou či výpisem z účtu, na němž by byly viditelné pravidelné platby žalovaného spojené s bydlením. Nelze ani pominout skutečnost, že žalobkyně úplně pominula a nijak se nezabývala úvěrovým zatížením žalovaného. 1. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, a tedy to, zda je schopen úvěr splatit. Žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, který stanovuje, že„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“, když žalobkyně žádné dokumenty o výdajové stránce žalovaného nedoložila a tím neprokázala, že splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná, když podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.,„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na to, že žalobkyně nesplnila svou povinnost dostatečně doložit, že (s kladným výsledkem) zkoumala úvěruschopnost žalované, i když jí poskytla předmětný úvěr, soud konstatuje, že předložená smlouva o