20 C 289/2021-82 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 5 807 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10% ročně od 24.04.2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 2 077,92 Kč a úrok ve výši 70,55 % p.a z částky 3 134,42 Kč od 24. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 12 636,00 Kč, a to z titulu Smlouvy o úvěru [číslo] kterou uzavřela žalobkyně s žalovaným dne [datum] a na základě které byla žalovanému poskytnuta peněžní částka ve výši 8 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit v 9 měsíčních splátkách po 1 170 Kč současně s dohodnutým úrokem. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplatil, čímž porušil své závazky ze smlouvy a na předmětnou pohledávku uhradil pouze 7 020 Kč. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalovaného splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný. 3. Soud provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně, a to oznámení ze dne 22. 4. 2020, výzvu k zaplacení a upozornění na možné zesplatnění celého úvěru ze dne 19. 3. 2020 a ze dne 17. 1. 2020, výpis z běžného účtu od 1. 6. 2019 - 30. 6. 2019), návrh na uzavření smlouvy ze dne [datum], formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, vztahující se ke smlouvě [číslo], oznámení o schválení úvěru + splátkový kalendář, doklad o vyplacení úvěru, výpis z nebankovního registru klientských informací, výpis z registru solus, podací arch ze dne 16. 11. 2021, předžalobní výzvu ze dne 16. 11. 2021, vyjádření znalce k problematice určení pohledávek ze dne [datum], úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, informace pro klienta, zprávu z [právnická osoba], důkaz o umístění dokumentů do klientské zóny, kartu klienta, detail insolvenčního řízení, občanský průkaze žalovaného. Z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti. Žalovaný s žalobkyní prostředky na dálky podepsali Smlouvu o úvěru ze dne [datum], na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, jak bylo zjištěno z dokladu o vyplacení. O schválení úvěru byl žalovaný informován dopisem, když součástí smlouvy byl i formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Současně bylo zjištěno, že žalobkyně je oprávněna poskytovat spotřebitelské úvěry. 4. V rámci zjišťování úvěruschopnosti bylo zjištěno, že žalovaný byl posouzen jako klient v druhé nejvyšší skupině rizika nesplácení. Z výpisu z účtu žalovaného bylo sice zjištěno, že jeho příjmy za měsíc červen činí přes 200 tis. stejně jako výdaje, když jeho příjem ze zaměstnání činí cca 30 tisíc Kč, avšak také bylo zjištěno, že zbylý příjem a výdaje představují půjčky a sázky, když za jediný měsíc byl žalovaný schopen prosázet cca 200 tis. Kč a výpadky v příjmech, které nepokryl výhrami doplňoval půjčkami od [anonymizována dvě slova], [webová adresa], [anonymizována dvě slova], [anonymizováno], [anonymizováno], [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] od pana [příjmení], [anonymizována dvě slova], [příjmení] [jméno], [anonymizována dvě slova]. Současně bylo zjištěno, že žalovaný žalobkyni uhradil 7 020 Kč, neprochází insolvenčním rejstříkem a v solusu nenalezen. Nebyly zjištěny základní životní výdaje představující bydlení, stravu, atd., když výpis obsahoval převážně jen sázky a půjčky. 5. Žaloba je zčásti důvodná. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že žalobkyně s žalovaným podepsali dne [datum] prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouva o úvěru [číslo] dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 8 000 Kč. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 1. Předpokladem poskytnutí úvěru je dostatečné zkoumání, zda je spotřebitel schopen onen úvěr splatit. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 1. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (bod 46 rozsudku). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního