20 C 4/2022-47 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 736 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 32,92 Kč (od 19. 7. 2021 do 26. 8. 2021) a zákonný úrok z prodlení z částky 3 736 od 27. 8. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, a to vše z titulu smlouvy o úvěru, kterou žalobkyně uzavřela s žalovaným dne [datum] prostřednictvím internetových stránek žalobkyně, když identita žadatele byla ověřena odesláním 1 Kč na účet žalobkyně z účtu žalovaného. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 3 000 Kč a žalovaný se zavázal jí tuto částku společně s poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 99 Kč, poplatkem za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatkem za [anonymizováno] platbu ve výši 99 Kč a poplatkem za SMS servis ve výši 49 Kč vrátit do 12. 2. 2021. S ohledem na to, že žalovaný předmětné částky nezaplatil, žalobkyně ho vyzvala k plněn, a to výzvou ze dne 19. 2. 2021 a ze dne 28. 5. 2021, za které požaduje náhradu 2* 100 Kč a současně požaduje zaplatit 90 Kč jakožto smluvní pokutu. Dále žalobkyně uvedla, že svou zákonnou povinnost prověřování bonity klienta naplňuje důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, kdy je využíván statistický model, dále kontroluje klienta v registrech SOLUS, NRKI, BRKI, CEE a ISIR. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. K nařízenému jednání soudu se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti a žalovaný, ač byl řádně předvolán, k jednání se nedostavil ani nepožádal včas z důležitého důvodu o jeho odročení. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. tak soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků řízení. 4. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Účastníci podepsali dne [datum] smlouvu úvěru ID žádosti [číslo], ID klienta [číslo], ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč, a žalovaný měl žalobkyni vrátit celkem 3 099 Kč. Dále zde bylo uvedeno, že poplatek za sms servis činí 49 Kč měsíčně, za [anonymizováno] platbu 99 Kč měsíčně, s tím, že splatnost úvěru nastává dne 12. 2. 2021. V rámci smlouvy byl soudu předložen formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který nebyl podepsán. Z žádosti klienta soud zjistil, že žalovaný uvedl, že má příjmy 30 000 Kč, příjmy ostatních členů činí 35 000 Kč, výdaje domácnosti činí 5 000 Kč. Bylo zjištěno, že žalovaný není v ISIR, SOLUS, není veden v evidenci exekucí. Z úvěrové zprávy dále soud zjistil, že jsou na něj vedeny dvě kreditní karty, s úvěrovým rámcem pokaždé 45 000 Kč. Žalovaný před uzavřením smlouvy předložil svůj občanský průkaz a součástí smlouvy byl rovněž sazebník poplatků. Z potvrzení o provedených platbách soud zjistil, že nejprve odešla z účtu žalovaného na účet žalobkyně částka 1 Kč dne [datum] v 7:33 hodin a následně dne [datum] v 10: 51 Kč částka 3 000 Kč na účet žalovaného z účtu žalobkyně. Předžalobní výzvou ze dne 18. 6. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, když výzva byla odeslána dne 21. 6. 2021. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 1. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 1. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 3 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. 1. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 1. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (bod 46 rozsudku). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021. 1. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně předložila pouze smlouvu o úvěru, výpisy z BRKI, NRKI, SOLUS, ISIR a CEE. Skutečnost, že by se však žalobkyně zabývala skutečnou konkrétní příjmovou a výdajovou stránkou žalovaného, nebyla nijak doložena, když příjmová stránka byla pouhým konstatováním bez náležitého prokázání. Z tohoto důvodu soud považuje provedené posouzení úvěruschopnosti žalovaného za zcela nedostatečné. Soud si je vědom toho, že ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví konkrétní způsob posuzování úvěruschopnosti spotře