22 C 187/2021-37 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 5 000 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřel dne [datum] smlouvu o zápůjčce a na základě této smlouvy poskytl žalované finanční prostředky ve výši 5 000 Kč převodem na bankovní účet žalované. Žalovaná se pak zavázala tuto částku splatit společně s poplatkem za zpracování a poskytnutí zápůjčky do 21. 3. 2014. Tato smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně. Žalobkyně k výzvě soudu dále uvedla, že nedisponuje žádnými informacemi o tom, jakým způsobem její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalované a že nemá k tomuto k dispozici žádné podklady. Žalovaná však své povinnosti splatit zápůjčku nedostála, když právnímu předchůdci žalobkyně ničeho neuhradila a zůstala tak dlužna na jistině zápůjčky částku 5 000 Kč (poplatek za poskytnutí zápůjčky žalobkyně po žalovaném nepožadovala). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. S ohledem na prodlení žalované s úhradou dlužné částky požadovala žalobkyně po žalované také zaplacení zákonného úroku z prodlení od 22. 3. 2014, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti zápůjčky, do zaplacení. Žalovaná byla k úhradě dlužné částky vyzvána předžalobní upomínkou. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z doloženého elektronického formuláře označeného jako„ [jméno] [anonymizována dvě slova]“ soud zjistil, že žalovaná dne [datum] požádala právního předchůdce žalobkyně o poskytnutí zápůjčky ve výši 5 000 Kč, přičemž tato žádost byla ze strany právního předchůdce žalobkyně schválena téhož dne. Na základě této žádosti byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce, a to způsobem uvedeným v článku 3 [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Žalované byl nejdříve vytvořen ve webovém rozhraní právního předchůdce žalobkyně účet, k němuž bylo přiděleno osobní identifikační číslo umožňující žalované přístup k tomuto účtu. Poté žalovaná prostřednictvím tohoto účtu smlouvu podepsala kliknutím na příslušné pole a zároveň svou vůli uzavřít smlouvu potvrdila zasláním částky 1 Kč ze svého účtu na účet právního předchůdce žalobkyně. Kromě jistiny ve výši 5 000 Kč se žalovaná zavázala uhradit právnímu předchůdci žalobkyně rovněž poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 900 Kč. K této smlouvě právní předchůdce žalobkyně žalované dále vystavil fakturu na částku 5 900 Kč se splatností k 21. 3. 2014. Předmětné finanční prostředky ve výši 5 000 Kč byly dne [datum] připsány na účet uvedený v žádosti, což dosvědčuje výpis z tohoto účtu doložený společností [právnická osoba], přičemž dle sdělení této společnosti byla žalovaná majitelem předmětného účtu. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 18. 1. 2018. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 5. 6. 2020, jejíž odeslání žalobkyně prokázala podacím archem ze dne 10. 6. 2020 a v níž byla žalované poskytnuta lhůta k úhradě do 7 dnů od doručení. 4. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 5. Předmětná smlouva o úvěru pak měla být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku, který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ 6. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen (s ohledem na datum uzavření smlouvy) zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, dle jehož ustanovení § 2 písm. a)„ se elektronickým podpisem rozumí údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené, a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě.“ 7. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za prostý elektronický podpis tvořený kombinací kliknutí na příslušné pole v prostředí uživatelského účtu na internetových stránkách právního předchůdce žalobkyně, k němuž měla na základě přiděleného osobního identifikačního čísla přístup pouze žalovaná a konfirmační platby. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy prostý elektronický podpis postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 ICm 4495/2014 ze dne 28. 1. 2016 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně 33 Icm 547/2016 ze dne 5. 6. 2017). 8. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 9. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 10. Žalobkyně pak ničím neprokázala, že její právní předchůdce dostál své povinnosti před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalované, když výslovně uvedla, že nedisponuje žádnými informacemi o tom, jakým způsobem její právní předchůdce úvěruschopnost žalované ověřoval a nemá k dispozici příslušné podklady. 11. Shora citované ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti v citovaných ustanoveních občanského zákoníku. Je zřejmé, že nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti. Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, a