22 C 212/2021-49 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 4 086 Kč s tím, že se žalovaným uzavřela dne [datum]„ Smlouvu k službě [anonymizována dvě slova]“, na základě níž umožnila žalovanému jakožto zákazníkovi vybraných e-shopů zaplatit kupní cenu za zboží až po jeho vyzkoušení, a to tím způsobem, že za žalovaného tuto cenu e-shopu uhradila a žalovaný byl povinen v případě neodstoupení od kupní smlouvy do 14 dnů od doručení zboží žalobkyni cenu nahradit. S provozovateli vybraných e-shopů pak měla žalobkyně uzavřenu rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem bylo právě postoupení práva požadovat po žalovaném zaplacení kupní ceny za zboží. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku. Konkrétně kontraktace proběhla tím způsobem, že žalovaný připojil na návrh smlouvy svůj elektronický podpis představovaný autorizačním kódem zaslaným mu žalobkyní přes SMS, který zadal do formuláře na webových stránkách žalobkyně a žalobkyně návrh akceptovala opatřením smlouvy elektronickým podpisem pověřeného pracovníka. Totožnost žalovaného byla před uzavřením smlouvy ověřena prostřednictvím občanského průkazu, jehož označení se shoduje s údaji uvedenými v registru obyvatel [země]. Žalovaný pak ze svého„ [anonymizováno] účtu“ provedl platby u obchodníků [anonymizována dvě slova] a [příjmení] v celkové výši 3 578 Kč Vedle možnosti hradit z„ [anonymizováno] účtu“ platby za zboží mohl žalovaný využít rovněž službu odložení splatnosti, kdy v takovém případě byla žalobkyně oprávněna mu naúčtovat poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 4,50 Kč za každou odloženou první až dvacátou stokorunu o jeden měsíc při platbě minimálně 10 % z celkové jistiny. Konečně byla žalobkyně oprávněna účtovat žalovanému poplatky z prodlení, jejichž výše se odvíjela od délky prodlení (v případě úhrady do 5 dnů od splatnosti činila výše poplatku 150 Kč, v případě úhrady do 10 dnů od splatnosti vyúčtování činila výše poplatku 250 Kč, v případě úhrady do 15 dnů od splatnosti vyúčtování činila výše poplatku 350 Kč, v případě úhrady do 20 dnů od splatnosti činila výše poplatku 450 Kč, v případě úhrady do 25 dnů po splatnosti činila výše poplatku 550 Kč a v případě úhrady do 30 a více dnů po splatnosti činila výše poplatku 550 Kč plus 10 % z celkového vyúčtování nebo ceny objednávky). Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Prověřovala přitom výši závazků žalovaného lustrací v příslušných databázích, tj. ve své interní databázi, v insolvenčním rejstříku, v Centrální evidenci exekucí a v registru SOLUS. Z těchto registrů nebyly zjištěny jakékoli dluhy žalovaného. Dále žalobkyně podotkla, že při posuzování úvěruschopnosti využívá scoringové modely, které pomocí historických zkušeností s žadateli a z jejich vlastností predikují pravděpodobnost, že žadatelé řádně dostojí svým úvěrovým závazkům. Zdůraznila, že zákon o spotřebitelském úvěru nestanovuje konkrétní způsob prokazování příjmu spotřebitele a vyjádřila přesvědčení, že zachovala potřebnou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, když nevycházela pouze z předložených a ničím nepodložených prohlášení žalovaného. Celkově žalovaný uhradil žalobkyni částku 500 Kč, která byla započtena na jistinu a zůstal tak žalobkyni dlužen 3 078 Kč na jistině a 1 008 Kč na poplatcích. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 16. 12. 2019, tj. ode dne následujícího po splatnosti vyúčtování, do zaplacení. 2. S ohledem na to, že žalovaný je cizím státním příslušníkem, konkrétně státním příslušníkem Slovenské republiky, bylo nezbytné se primárně zabývat tím, zda je pro rozhodnutí ve věci samé založena mezinárodní příslušnost českých soudů. Žalovaný měl dle údajů poskytnutých žalobkyni v době uzavření smlouvy trvale pobývat na území České republiky, a to na adrese [adresa žalovaného]. Při posouzení otázky mezinárodní příslušnosti je tak třeba aplikovat Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Pravidla mezinárodní příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv jsou upraveny v článku 18 Nařízení, jehož odst. 2 stanoví, že„ smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.“ Skutečnost, že jde v tomto případě o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu Nařízení je nutno dovozovat z článku 17 odst. 1 písm. c) Nařízení. Žalobkyně totiž nepochybně poskytuje podnikatelskou činnost v členském státě, na jehož území měl žalovaný dle svého sdělení v době uzavření smlouvy bydliště, tj. na území České republiky. Žalovaný přitom dle sdělení Ministerstva vnitra nemá a nikdy neměl hlášen žádný druh pobytu na území České republiky a [stát. instituce] sdělil, že mu není známo, kde se žalovaný zdržuje. Trvalý pobyt má pak žalovaný hlášen na území [země] na adrese [adresa], a to již od roku 1986. Na této adrese si však žalovaný nepřebral soudem doručované písemnosti a ty mu tak musely být v souladu se slovenským právním řádem doručeny fikcí vyvěšením na úřední desce soudu. Je tak zjevné, že současný faktický pobyt žalovaného, natož jeho faktický pobyt ke dni podání žaloby, nelze zjistit, respektive by případná snaha o zjištění tohoto pobytu byly spojena s neúměrnými obtížemi. K problematice možnosti založení mezinárodní příslušnosti soudu členského státu v případě neznámého bydliště žalovaného se již zabýval Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 17. 11. 2011 ve věci C -327/2010, Hypoteční banka a.s. proti Udo Mike Lindner. Dospěl přitom k závěru, že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že v případě, kdy spotřebitel opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, příslušné rozhodnout o této žalobě, pakliže nejsou schopny určit aktuální bydliště žalovaného (tyto závěry byly vysloveny ve vztahu k Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, které bylo následně nahrazeno výše citovaným Nařízením, avšak lze je uplatnit rovněž ve vztahu k novému Nařízení). Právě o takový případ v této věci dle názoru soudu jde. Soud tedy vyšel z posledního ze strany žalovaného sděleného bydliště, které se nacházelo na území České republiky, tudíž je založena mezinárodní příslušnost zdejšího soudu k rozhodnutí ve věci samé. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena„ Smlouva k službě [anonymizována dvě slova]“, na základě níž se žalobkyně zavázala zřídit žalovanému zdarma a bez poplatků účet, prostřednictvím něhož mu bude umožněno realizovat platby za zboží či služby do určeného limitu. V obchodních podmínkách tvořících nedílnou součást smlouvy bylo výslovně uvedeno, že služba je poskytována jako bezúčelový spotřebitelský úvěr ve formě možnosti odkládání plateb ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalovaný se zavázal hradit řádně a včas vyúčtování plateb a nákupů provedených prostřednictvím zřízeného účtu, a to vždy alespoň ve výši 10 % všech dosud neuhrazených čerpání, přičemž bližší podmínky těchto úhrad byly vymezeny v Obchodních podmínkách tvořících nedílnou součást smlouvy. V souladu s bodem 2. sekce„ Zřízení [anonymizována dvě slova]“ obchodních podmínek bylo žalovanému vyúčtování vystaveno vždy bezprostředně po skončení každého kalendářního měsíce a jeho splatnost nastala vždy k 15. dni následujícího kalendářního měsíce. Jestliže by žalovaný neuhradil splatné vyúčtování v plné výši, došlo automaticky k odložení platby zbývající části vyúčtování o jeden měsíc, a to i opakovaně, jak bylo uvedeno v sekci„ Odložení splatnosti“ obchodních podmínek. V takovém případě byl žalovanému vypočten poplatek za prodloužení splatnosti s tím, že výše úrokové sazby byla odvislá od výše odkládané částky a v závislosti na jejím růstu se snižovala. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku, kdy dle bodu 7. sekce„ Zřízení [anonymizována dvě slova]“ byl podpis žalovaného nahrazen verifikačním kódem zaslaným žalovanému prostřednictvím SMS po dokončení registrace na webových stránkách žalobkyně, přičemž dle doloženého výpisu z interního systému žalobkyně tento kód byl žalovanému zaslán dne 27. 11. 2019. V článku 2.6 smlouvy bylo pro případ, že žalovaný neuhradí jakékoli zaslané a splatné vyúčtování či alespoň 10 % z částky všech dosud nesplacených čerpání, ujednáno, že se vyúčtování stane splatným v plném rozsahu a žalovanému vznikne povinnost uhradit žalobkyni kromě dlužné částky rovněž účelně vynaložené náklady, smluvní pokutu, jejíž výše se bude odvíj