22 C 285/2021-26 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 35 646,05 Kč s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o půjčce a na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 30 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 30 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně souhrnný poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 20 880 Kč, přičemž celkovou částku ve výši 50 880 Kč se zavázal splatit v 53 týdenních splátkách po 960 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů o příjmech žalovaného uvedených v zákaznické kartě. Tato karta vždy obsahuje rovněž informaci o tom, jaké doklady byly ze strany spotřebitele před uzavřením smlouvy předloženy k prokázání tvrzených příjmů. Žalovaný však poskytnuté finanční prostředky řádně nesplácel a uhradil právnímu předchůdci žalobkyně pouze celkovou částku 10 560 Kč. K zániku smlouvy pak došlo po uplynutí 53 týdnů od data podpisu, tj. k 10. 11. 2008. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena nejdříve na [právnická osoba] [anonymizováno] a poté na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena. Po postoupení pohledávky žalovaný uhradil ještě částku v celkové výši 8 000 Kč. Žalobkyně pak osvětlila, že žalovaným provedené úhrady byly alokovány primárně na poplatek za poskytnutí finančních prostředků, poté na kapitalizované zákonné úroky, případné smluvní pokuty a poplatky a teprve v poslední řadě na jistinu. Je tedy zjevné, že veškeré úhrady žalovaného byly započteny na souhrnný poplatek a že žalovaný zůstal na tomto poplatku dlužen 2 320 Kč. Tato částka byla přitom žalobkyní zahrnuta pod položku„ kapitalizovaný úrok“. Dále byly pod tuto položku zahrnuty kapitalizované úroky z prodlení vyčíslené za období od 29. 6. 2015 do 25. 1. 2017 částkou 3 326,04 Kč. Konečně požadovala žalobkyně také zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny od 26. 1. 2017 do zaplacení v zákonné výši. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 30 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti při uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně se souhrnným poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 20 880 Kč právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 53 týdenních splátkách ve výši 960 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno], kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 25. 6. 2015, jehož odeslání dne 29. 7. 2015 žalobkyně prokázala podacím archem a v němž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od obdržení dopisu. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] pak byla pohledávka postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 14. 9. 2018, jehož odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím archem ze dne 19. 9. 2018. K úhradě dlužné částky byl žalovaný dále vyzván předžalobní upomínkou ze dne 12. 4. 2021, jehož odeslání žalobkyně opět prokázala podacím lístkem ze dne 14. 4. 2021. 4. Vzhledem k datu uzavření smlouvy mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně je nutno při právním posouzení věci s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který stanoví, že„ není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy“ aplikovat ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník).“ 5. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o půjčce, tak jak ji upravoval § 657 občanského zákoníku:„ Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.“ Je pak nepochybné, že se mělo jednat o tzv. spotřebitelský úvěr, na nějž dopadal zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. 6. Tehdejší právní úprava (na rozdíl od stávající právní úpravy) sice výslovně nezakotvovala povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele (dlužníka), nicméně povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr je jedním ze stěžejních principů zodpovědného úvěrování. S tímto principem se ztotožnil též Ústavní soud, který ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 konstatoval následující:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Z odůvodnění lze dále vyčíst, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém dluh splatit, zároveň Ústavní soud uzavírá, že se ve vztahu k úvěrujícím nejedná o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek, což doplňuje touto úvahou:„ to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ Z nálezu je patrné, že Ústavní soud nazírá na předlužování jednotlivců (domácností) nikoli jako na problém konkrétního individua, ale problém celospolečenský, neboť jak sám podotýká, prověřením spotřebitelovy schopnosti úvěr splatit, není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí společnost jako taková. 7. Z toho co bylo uvedeno výše, je tedy patrné, že zásada posouzení schopnosti dlužníka (spotřebitele) splatit úvěr je z hlediska celospolečenského natolik významná, že její nedodržení v procesu uzavírání smlouvy lze hodnotit jako právní jednání (dřívější terminologií právní úkon), které se příčí dobrým mravům a které je absolutně neplatné (srov. § 39 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013). 8. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdce si vždy před uzavřením každé jednotlivé smlouvy o půjčce vyžádal od spotřebitele informace o jeho příjmech, které byly zaznamenány v zákaznické kartě, jejíž vzor žalobkyně přiložila, a tyto následně ověřil na základě spotřebitelem předložených dokladů uvedených v zákaznické kartě, avšak tuto skutečnost ve vztahu k žalovanému žádným způsobem nepodložila, když nedoložila konkrétní zákaznickou kartu podepsanou žalovaným ani doklady, jež měly být od žalovaného za účelem ověření uváděných údajů vyžádány. Nadto ani netvrdila, že by se její právní předchůdce jakkoli zajímal o výdaje žalovaného, ačkoli tyto jsou zcela nezbytné ke komplexnímu posouzení jeho majetkových poměrů. Soudu nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného. 9. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 457 občanského zákoníku:„ Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. 10. Jelikož žalovaný uhradil celkovou částku 18 560 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na úhradu zbývající části jistiny ve výši 11 440 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jež bylo odesláno dne 29. 7. 2015. Podle us