27 C 33/2022-30 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 26 475,25 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] ze dne [datum], na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši úvěrového rámce 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr s úrokem ve výši 26,28 % ročně a poplatky zaplatit ve stanovených splátkách. Žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě jeho lustrace v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR a na základě informací od žalovaného. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti využila statistický model vycházející ze statistických dat a zohledňuje empirickou a odbornou zkušenost žalobkyně se splácením spotřebitelských úvěrů. Žalobkyně zohlednila i schopnost žalovaného dosahovat příjmů v budoucnosti, vypočetla kreditní skóre žalovaného a dospěla k tomu, že je schopen úvěr splatit. Žalovaný celkem načerpal 36 341 Kč. Svůj dluh však řádně nesplácel, když uhradil jen 17 223 Kč, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 27. 10. 2021. Žalobkyně se nyní domáhá jistiny 24 447,75 Kč, poplatků za pojištění ve výši 227,5 Kč, účelně vynaložených nákladů na vymáhání v částce 300 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč (500 Kč za každou dlužnou splátku), kapitalizovaného úroku 4 114,67 Kč (26,28 % ročně z jistiny za dobu do 7. 2. 2022), úroku ve výši 8,5 % ročně z 24 447,75 Kč za dobu od 8. 2. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně, který požadovala z částky 26 475,25 Kč od 11. 11. 2021 do 7. 2. 2022 v kapitalizované výši 548,72 Kč a dále od 8. 2. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek stanovených v § 115a o.s.ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z předložených důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Dne [datum] žalovaný podepsal s žalobkyní listinu [číslo] nazvanou jako úvěrová smlouva„ [anonymizováno] karta [anonymizováno].“ Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr ve výši úvěrového rámce 25 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 26,28 % ročně v měsíčních splátkách ve výši minimálně 4 % z dlužné částky. Současně bylo sjednáno pojištění schopnosti žalovaného úvěr splatit, za pojištění se žalovaný zavázal měsíčně platit 5,9 % z minimální splátky. V případě prodlení žalovaného s úhradou splátek byla sjednána povinnost žalovaného hradit účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním 100 Kč měsíčně a smluvní pokutu 500 Kč za každou dlužnou splátku. Nedílnou součástí smlouvy byl i sazebník poplatků a odměn, ve kterém byly sjednány poplatky za doplňkové služby žalobkyně. Nedílnou součástí smlouvy byla i Pravidla programu [anonymizováno] pro [anonymizováno] kartu [anonymizováno]. 4. Z úvěrové karty soud zjistil, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je svobodný, bydlí v podnájmu, je zaměstnaný s příjmem 22 000 Kč měsíčně. Jelikož žalovaný výdaje neuvedl, počítala žalobkyně s normativními náklady na bydlení 4 300 Kč měsíčně a částkou životního minima 3 860 Kč měsíčně. Rovněž byl žalovaný lustrován v registrech CEE, ISIR, NRKI, SOLUS, KAMALI s negativním výsledkem. Z úvěrové zprávy bylo zjištěno, že žalovaný měl sjednaný i kontokorentní úvěr ve výši úvěrového rámce 22 000 Kč a dále úvěr z kreditní karty ve výši úvěrového rámce 10 000 Kč. 5. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaný úvěr čerpal v období od 11. 8. 2020 do 16. 7. 2021, celkově načerpal částku 36 341 Kč, přičemž na dluh uhradil 17 223 Kč, naposledy hradil dne 23. 6. 2021. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas a zůstal dlužen částku 26 475,25 Kč. Výzvou ze dne 27. 10. 2021, odeslanou dne 29. 10. 2021, byl žalovaný vyzván k splacení celého úvěru do 14 dnů od sepsání výzvy z důvodu prodlení s úhradou splátek. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky do 7 dnů od odeslání výzvy i předžalobní výzvou ze dne 7. 1. 2022. 6. Z předložených listinných důkazů bylo soudem zjištěno, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] úvěrovou smlouvu. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“),„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalobkyně na základě této smlouvy umožnila žalovanému čerpat postupně peněžní prostředky v celkové výši 36 341 Kč. 7. Žalovaný jednal jako spotřebitel, a proto bylo třeba úvěrovou smlouvu z hlediska její platnosti posoudit také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle kterého měla žalobkyně povinnost posoudit před sjednáním smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.). Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. 8. Soud vzal z předložených důkazů za prokázané, že majetkové poměry žalovaného nebyly před podpisem úvěrové smlouvy dostatečně ověřeny. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Příjmy žalovaného (ze zaměstnání) ani jeho výdaje nebyly žádným způsobem přezkoumávány, a to ani náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Ve vztahu k ostatním životním nákladům jako jsou například náklady na stravování, drogerii a ošacení (osobní výdaje), se v zásadě jeví jako přijatelné, aby žalobkyně vycházela z částek životního minima jednotlivce dle příslušných právních předpisů, neboť jde o náklady, které lze poměrně snadno přizpůsobit aktuální finanční situaci. To však nelze říct o nákladech spojených s bydlením. Žalobkyně se nemůže své zákonné povinnosti zkoumat tzv. bonitu spotřebitele zprostit prostým spoléháním se na správnost údajů sdělených klientem, bez požadavku na doložení patřičných dokladů a podkladů. Takový přístup je nedostačující a nemůže požívat právní ochrany. Je totiž obecně známým faktem, že žadatelé o úvěr jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak nadhodnocují své příjmy nebo naopak zkreslují své výdaje a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a dluhové zatížení. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se ji zprostit spoléháním se na pravdivost tvrzení dlužníka. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Tímto pohledem lze uzavřít, že ohledně příjmů i výdajů žalovaného se žalobkyně spokojila s pouhým (ničím nepodloženým) prohlášením žalovaného, přičemž jistě mohla majetkové poměry žalovaného alespoň částečně dokumentárně ověřit a vyžádat od žalovaného např. nájemní smlouvu, výplatní pásky atd. 9. Jestliže žalobkyně tvrdí, že využila statistické modely a hodnotila schopnost žalovaného dosahovat příjmů ze zaměstnání v budoucnosti, nebylo objasněno, jakým způsobem dospěla žalobkyně ke skutečnosti, že žalovaný bude příjmů dosahovat v budoucnosti a žalobkyně ani nesdělila jejich potenciální výši. Rovněž nelze relevantně sestavit statistický model bez náležitě ověř