4 C 37/2022-21 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 8 200 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru dne 20. 1. 2017, na základě které byla žalované poskytnuta částka 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaná zavázala zaplatit předchůdkyni poplatek ve výši 15 400 Kč, který představuje součet kapitalizovaných úroků ve výši 7 000 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek 4 400 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala splatit v 60 hotovostních týdenních splátkách po 590 Kč. K prověření schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že žalovaná byla před uzavřením smlouvy dotazována na své osobní a majetkové poměry a tyto informace byly ověřovány oproti kontrole v databázi neplatných dokladů, Crediczech, ISIR, kontrole platební historie klienta a dokladům předloženými žalovanou. Poskytnuté informace byly zaznamenány do evidenční karty žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. Současně bylo z insolvenčního rejstříku ověřeno, zda není vůči žalované vedeno insolvenční řízení. Přesto však žalovaná sjednané splátky nehradila. Žalovaná na pohledávku žalobkyně dosud uhradila částku 27 200 Kč. Nyní tak žalovaná dluží na jistině celkem částku ve výši 8 200 Kč s příslušenstvím. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena dne 20. 1. 2017 smlouva o zápůjčce. Žalovaná podpisem smlouvy stvrdila, že při jejím uzavření převzala v hotovosti částku ve výši 20 000 Kč. Žalované tak byla poskytnuta zápůjčka ve výši 20 000 Kč a tato se zavázala uhradit jistinu a dále úrok ve výši 7 000 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 4 400 Kč. Žalovaná si zvolila hotovostní inkaso splátek (hotovostní) režim, kdy se zavázala dlužnou částku uhradit v 60 týdenních splátkách po 590 Kč. Dle formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru činila roční zápůjční úroková sazba 66%. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Dle odstavce nazvaného následky porušení povinností klienta pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky (smlouva o úvěru [číslo] ze dne 20. 1. 2017). Z evidenční karty klienta ze dne 19. 1. 2017 soud zjistil, že žalovaná předložila žalobkyni doklady k prověření její úvěruschopnosti, a to potvrzení o příjmu a výpis z bankovního účtu. Žalovaná zde dále uvedla, že žije s rodiči. Čistý příjem žalované ze státní podpory, brigád a jiných představuje částku 12 800 Kč měsíčně. Odhadované měsíční výdaje žalované představují částku 5 300 Kč. Interní měsíční splátky předchozího úvěru pak částku 1 200 Kč Dle tabulky umoření uhradila žalovaná dosud na pohledávku žalobkyně částku 27 200 Kč, poslední platba je evidována v kalendářním roce 2020. 4. Předžalobní výzva k plnění ve lhůtě 7 dnů od doručení byla žalované zaslána (předžalobní výzva ze dne 9. 6. 2021, podací lístek z téhož dne). 5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 6. Podle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Podle § 2392 o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. 8. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná je spotřebitelka, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. 11. Soud se předně zabýval tím, zda žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Byť žalobkyně předložila evidenční kartu, ve které žalovaná uvedla výši svých příjmů a odhadovaných výdajů, žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření žalovanou uvedených tvrzení v evidenční kartě při uzavření smlouvy. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalované z jí předložených listin. 12. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně sice poskytla žalované na základě uzavřené smlouvy celkem částku 20 000 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalované úvěr splatit. V důsledku toho je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. 13. Jakkoliv by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti právního jednání je ve zde projednávaném případě stanovena pouze v zájmu spotřebitele, nemůže soud přehlédnout, že zamezením nekontrolovaného úvěrování osob, jež by na úvěr vůbec neměly dosáhnout, je sledováno i zachování veřejného pořádku a naplnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv zavazujících Českou republiku, podle kterých se tato zavázala mimo jiné i implementovat do svého právního řádu směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropských společenství. S přihlédnutím k uvedenému soud dospěl k závěru, že je třeba považovat neplatnost smlouvy za absolutní ve smyslu ustanovení § 588 o. z., k níž tedy soud přihlíží i bez námitky účastníků, neboť je v rozporu s veřejným pořádkem, vzhledem k tomu, že se týká spotřebitele. Dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019:„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V odst. 20 téhož rozhodnutí:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc