6 C 182/2022-43 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 31 312,29 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o poskytnutí účelově neurčeného úvěru [číslo] ze dne 20. 12. 2019 ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet měsíčními splátkami spolu s úroky a sjednanými poplatky ve výši 854 Kč a dále účelově neurčeného revolvingového úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet žalobkyni měsíčními splátkami spolu s úroky a sjednanými poplatky ve výši 4 % z dlužné částky měsíčně. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr celkem ve výši 36 300 Kč. K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že bonita žalovaného byla prověřována zjišťováním tzv. kreditního skóre klienta prostřednictvím automatizovaného systému vytvořeného odbornými zaměstnanci, kterým je na základě vložených proměnných zjištěn limit nejvyšší měsíční splátky úvěru. Zohledněno bylo rovněž rodinné postavení žalovaného a další skutečnosti. Za účelem eliminace případných dalších pochybností ohledně bonity žadatele o úvěr byla provedena rovněž kontrola v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil sjednané splátky úvěru řádně a včas, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 27. 10. 2021 a ke dni podání žaloby pak vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jistiny úvěru 31 312,29 Kč s úrokem ve výši 5 379,40 Kč, s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 29 276,29 Kč od 1. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 31 312,29 Kč od 11. 11. 2021 do zaplacení, který žalobce za dobu od 11. 11. 2021 do 28. 2. 2022 kapitalizoval částkou 802,11 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne 20. 12. 2019 uzavřena smlouva o bezúčelovém revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr s úvěrovým rámcem 15 000 Kč a roční úrokovou sazbou ve výši 26,28 %. Bezúčelový revolvingový úvěr se žalovaný zavázal splatit měsíčními splátkami ve výši 4 % z dlužné částky. Dále byla sjednána smluvní pokuta 500 Kč pro případ prodlení se zaplacením splátky delšího než kalendářní měsíc a jednorázová smluvní pokuta ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a pojistného pro případ zesplatnění úvěru (návrh smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 20. 12. 2019). Dle čl. 5 úvěrových podmínek (úvěrové podmínky platné od 1. 11. 2019), které tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy, bylo sjednáno právo žalobkyně úvěr zesplatnit, a to v případě prodlení žalovaného se splácením alespoň dvou splátek nebo se splacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce. Žalovaný začal úvěr čerpat dne 24. 1. 2020. Dne 27. 10. 2021 došlo v důsledku prodlení žalovaného se splacením k zesplatnění úvěru. K datu zahájení řízení představovala jistina čerpaná žalovaným částku 36 300 Kč a celková částka uhrazená žalovaným z titulu úvěrové smlouvy částku 20 189 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad). 4. Z úvěrové karty klienta soud zjistil, že žalovaný zde uvedl, že je svobodný, žije ve vlastním domě/bytě a nemá děti. Příjem žalobce ze zaměstnání představuje 18 500 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 16 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti 16 000 Kč. 5. Z úvěrových zpráv registru soud zjistil, že pro osobu žalovaného byly uvedeny tři existující osobní a spotřebitelské úvěry s celkovou částkou k úhradě ve výši 300 443 Kč a měsíčními splátkami celkem ve výši 7 104 Kč. 6. Výzvou ze dne 27. 10. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných částek ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy (výzva ze dne 27. 10. 2021, podací arch ze dne 29. 10. 2021). Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána (předžalobní výzva ze dne 25. 11. 2021, podací arch ze dne 26. 11. 2021). 7. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 8. Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření úvěrové smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. Soud se předně zabýval z úřední povinnosti tím, zda žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně předložila úvěrovou kartu klienta a výpis z úvěrového registru, ze kterých vyplývá měsíční výše příjmů a výdajů tvrzených žalovaným a jeho dosavadní úvěrové zatížení. 12. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že žalobkyně sice poskytla žalovanému na základě uzavřené smlouvy o úvěru celkem částku 36 300 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalovaného úvěr splatit, neboť se dostatečně nezabývala jeho pravidelnými měsíčními příjmy a výdaji a rovněž dosavadním úvěrovým zatížením žalovaného. V důsledku toho je smlouva o úvěru dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). 13. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České repu