6 C 237/2021-51 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 839,41 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] s žalovaným uzavřela dne 31. 7. 2017 smlouvu o bezúčelovém revolvingovém spotřebitelském úvěru prostřednictvím sítě internet na webové stránce www.ferratum.cz, na základě které byla žalovanému poskytnuta celkem částka 13 130 Kč. Dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit měsíčními splátkami, výší plateb žalovaného však žalobkyně nedisponuje. K prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, nedisponuje žádnými doklady. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalobkyně požadovala rovněž úrok z prodlení z dlužné částky ve výši 9 % ročně od 1. 9. 2018 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] byla dne 31. 7. 2017 a 23. 4. 2018 uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouva o bezúčelovém revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr s úvěrovým rámcem 35 000 Kč, měsíční úrokovou sazbou ve výši 8,5 % a poplatkem za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z částky každého čerpání. Bezúčelový revolvingový úvěr se žalovaný zavázal splácet měsíčními splátkami ve výši odpovídající 12,5 % nesplaceného úvěru spolu s úrokem z úvěru a poplatky za čerpání úvěru, minimálně však ve výši 1 000 Kč. Dále byla sjednána pro případ prodlení dlužníka smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Dle čl. VI odst. 2 písm. d úvěrové smlouvy bylo sjednáno právo veřitele úvěr zesplatnit, a to v případě prodlení dlužníka se splácením 1 splátky po dobu delší než 2 měsíce, nebo prodlení se splácením více než 2 splátek (smlouva o úvěru ze dne 31. 7. 2017, standardní informace o spotřebitelském úvěru). 4. Dle předložených potvrzení o provedených platbách čerpal žalovaný úvěr platbami na účet č. [bankovní účet] dne 31. 7. 2017 částkou 6 000 Kč, dne 7. 9. 2017 částkou 1 000 Kč, dne 30. 10. 2017 částkou 800 Kč, dne 26. 1. 2018 částkou 915 Kč, dne 10. 4. 2018 částkou 1 415 Kč, dne 23. 4. 2018 částkou 3 000 Kč, celkem tedy za období od 7. 9. 2017 do 23. 4. 2018 částkou 13 130 Kč (potvrzení o provedených platbách za období od 7. 9. 2017 do 23. 4. 2018). 5. Ze smluv o postoupení pohledávek a oznámení soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla ke dni 18. 12. 2019 postoupena na [právnická osoba] a dále ke dni 19. 12. 2019 na žalobkyni. Předžalobní výzva ze dne 15. 9. 2020 byla dle vyjádření žalobkyně žalovanému zaslána, nicméně předložen byl žalobkyní pouze podací lístek ze dne 27. 5. 2020. 6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Podle § 2392 odst. 1 občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. 12. Podle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 13. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 14. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce finanční prostředky celkem ve výši 13 130 Kč, které měl žalovaný v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem, poplatkem a poplatkem za hotovostní inkaso splátek v pravidelných měsíčních splátkách. Tuto svou povinnost si však neplnil, když nyní dluží na jistině celkem částku 7 839,41 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 občanského zákoníku. 15. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Žalobkyně nedoložila žádné dokumenty týkající se příjmové a výdajové stránky žalovaného, tudíž není možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně dále dostatečně neověřovala výdaje žalovaného, když nepředložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, a zda se žalovaný v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala jednotlivé výdaje žalovaného. Kvůli těmto skutečnostem tedy soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. 16. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu m