13 C 70/2023 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 26 887,64 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 11 800 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 11 800 Kč zaplatit žalobkyni úrok ve výši 0,9 % denně z dlužné částky. Termín splatnosti byl sjednán na 23. 7. 2022. Žalovaný však na úvěr dosud nezaplatil ničeho. Žalobkyně proto požadovala zaplacení částky 24 893,44 Kč, která se skládá z dlužné jistiny a úroku z úvěru, a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 800 Kč od 24. 7. 2022 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 1 994,20 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný, a dále z lustrací v insolvenčním rejstříku a v registru SOLUS. K procesu uzavření smlouvy žalobkyně sdělila, že se žalovaný zaregistroval na webovém portálu žalobkyně a zadal zde následující údaje: jméno, příjmení, číslo občanského průkazu nebo jiného průkazu, adresu trvalého pobytu, číslo mobilního telefonu, e-mailovou adresu. Poté si žalovaný zvolil heslo ke svému účtu na portálu. V klientském portálu poté požádal o poskytnutí úvěru, načež mu byla vygenerována veškerá smluvní dokumentace, kterou stiskem tlačítka odsouhlasil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému částku 11 800 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 0,9 % denně; celková dlužná částka ke dni splatnosti činila 24 893,44 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly i Všeobecné obchodní podmínky, v jejichž článku 4 byl popsán způsob uzavření smlouvy shodně, jak uvedla žalobkyně v žalobě. Totožnost žalovaného byla ověřena z občanského a řidičského průkazu. Žalobkyně současně předložila Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Fakturou [číslo] ze dne [datum] byly žalovanému vyúčtovány jednotlivé splátky úvěru. Z výpisu z účtu žalobkyně je patrno, že dne 24. 1. 2022 zaslala žalovanému na účet částku 11 800 Kč. Vlastnictví předmětného účtu žalovaným bylo potvrzeno sdělením [právnická osoba], ze dne 12. 5. 2023 a dále vyplynulo i z dokumentu„ Bank statement data“. 4. Žalobkyně dále doložila dotazník vyplněný žalovaným, z něhož plyne, že v době poskytnutí úvěru byl žalovaný svobodný, žijící s rodinou (další 4 členové domácnosti měli mít příjem, který však nebyl ničím doložen). Žalovaný zde uvedl, že jeho měsíční příjem je 30 001 Kč a jeho měsíční výdaje činí 33 897 Kč. Z výpisů z účtu žalovaného za období od 1. 8. 2021 do 31. 1. 2022 je zřejmá jeho průměrná čistá mzda ve výši 29 222 Kč; z těchto výpisů je také patrno, že zůstatek na účtu činil v tomto období průměrně - 20,09 Kč (nejnižší zůstatek činil v listopadu 2021 částku - 349,29 Kč v a nejvyšší zůstatek v lednu 2022 činil 377,72 Kč). Z výpisů je také patrné, že žalovaný pravidelně sázel (např. platby 20. 1. 2022, 18. 8. 2021, 17. 9. 2021, 18. 10. 2021, 19. 10. 2021) a splácel další úvěry. 5. Předžalobní výzvou ze dne 9. 1. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 7 dnů ode dne odeslání výzvy. Výzva byla odeslána dne 10. 1. 2023, což žalobkyně doložila potvrzením o odeslání. 6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 7. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A též v souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ 8. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož § 7„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.“ 9. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. 10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 11. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve s