20 C 279/2022-43 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 145 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy ze dne [datum], uzavřené prostřednictvím internetových stránek žalobkyně. Na základě úvěrové smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit včetně sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, a to do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Žalovaný nevrátil poskytnuté finanční prostředky dohodnutým způsobem, následně byl žalobkyní vyzván k úhradě dluhu, avšak ani na základě výzvy žalovaný svůj dluh neuhradil. Za celou dobu žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně se proto domáhá po žalovaném částky ve výši 16 145 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 15 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 200 Kč a smluvních pokut v celkové výši 450 Kč. V rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného byla provedena jeho lustrace v registru NRKI, BRKI, SOLUS, centrální evidenci exekucí a ISIR. Byla posouzena příjmová a výdajová stránka žalovaného na základě jím sdělených informací, žalobkyně využila údaje o životním minimu jednotlivce a o měsíčních nákladech na bydlení dle údajů ČSÚ, byl využit statistický model. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal nečinný. Soud nařídil jednání, na kterém provedl důkazy, které předložila žalobkyně a z nich zjistil následující skutečnosti. 3. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] elektronicky podepsána úvěrová smlouva ID žádosti [číslo], ID klienta [číslo]. Dle této smlouvy měla žalobkyně žalovanému poskytnout částku 15 000 Kč za poplatek 495 Kč, když žalovaný měl žalobkyni vrátit částku 15 495 Kč do 11. 1. 2022. Nedílnou součástí smlouvy byl sazebník poplatků. Žalovanému byl rovněž poskytnut formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a splátkový kalendář. Z potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala žalovanému dne 12. 12. 2021 částku 15 000 Kč. 4. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta soud zjistil, že žalobkyně evidovala příjem žalovaného ve výši 36 000 Kč, když žalovaný měl pracovat jako OSVČ. Důkazy k prokázání příjmů nebyly předloženy. Dále evidovala, že žalovaný nemá děti, nemá splátky u jiných společností, nemá exekuce, ani není veden v ISIRu, nebo v SOLUSu. Dále je uvedeno, že žalovaný sám uvedl, že má výdaje ve výši 13 000 Kč měsíčně. Sama žalobkyně počítala s životním minimem ve výši 3 860 Kč, se splátkami jiným společnostem z NRKI ve výši 8 817 Kč, minimálními výdaji na bydlení ve výši 4 522 Kč, tedy dle statistického modelu byly výdaje žalovaného vyšší, než sám uváděl. 5. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaný žalobkyni nic neuhradil. Předžalobní výzvou ze dne 12. 5. 2022 byl žalovaný vyzván k plnění dlužné částky do 30 dnů od sepsání výzvy s tím, že jinak bude podána žaloba, když výzva byla odeslána dne 16. 5. 2022, jak soud zjistil z podacího archu. 6. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v § 2395 tak, že„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] úvěrovou smlouvu. Žalovaný jednal jako spotřebitel. Žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostně dohodnutou částku 15 000 Kč. Žalovaný na dluh neuhradil ničeho. 7. Smlouvu o úvěru z hlediska její platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně měla povinnost posoudit před sjednáním této smlouvy úvěruschopnost žalovaného, který jednal jako spotřebitel, v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Soud vzal z předložených důkazů za prokázané, že příjmy ani výdaje žalovaného nebyly ověřeny. Žalobkyně na bydlení měsíčně započetla jako výdaje žalovaného částku dle statistických dat publikovaných ČSÚ. Současně vycházela z údajů životního minima. Dále uvedla, že žalovaný sám uvedl, že jeho výdaje činí 13 000 Kč a že nemá splátky jiným společnostem, Sama žalobkyně však zjistila, že splátky jiným společnostem činí 8 817 Kč a již se nezabývala rozdílem, který vznikl dle jejího statistického modelu při započítání splátek, tedy výdaji ve výši 17 199 Kč a tvrzením žalovaného o výdajích 13 000 Kč (avšak bez oněch 8 817 Kč jakožto splátky jiným společnostem). Shodně nebyl nijak ověřován příjem žalovaného, když ten měl pracovat jako OSVČ, avšak o tom, že by k tomuto měly být předloženy jakékoliv listiny, žalobkyně nic neuváděla. 8. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Příjmy ani výdaje žalovaného nebyly ze strany žalobkyně řádně prověřeny, a to ani náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Ve vztahu k ostatním životním nákladům jako jsou například náklady na stravování, drogerii a ošacení (osobní výdaje), se v zásadě jeví jako přijatelné, aby žalobkyně vycházela z částek životního minima jednotlivce dle příslušných právních předpisů, neboť jde o náklady, které lze poměrně snadno přizpůsobit aktuální finanční situaci. To však nelze říct o nákladech spojených s bydlením. 9. Soud v daném případě nevylučuje použití statistického modelu na základě souboru statistických dat. K tomu soud dále uvádí, že je možné využívat statistické modely k posouzení udržitelnosti příjmu, do modelu vkládaná vstupní data by však měla být vždy ověřená, a nikoliv založená na pouhých ničím nepodložených tvrzeních, navíc za situace, kdy sama žalobkyně docela lehce objeví nesrovnalosti ve výši výdajů. Žalobkyně soudu ani blíže neobjasnila jí údajně využívané statistické modely, ani nesdělila, jakým jiným způsobem prošetřuje příjmy a výdaje žalovaného, když od klientů nežádá žádné doklady. Lze tedy uzavřít, že ohledně příjmů a výdajů žalovaného žalobkyně na jejich zjišťování v podstatě rezignovala. 10. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že by žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného a tedy to, zda je schopen úvěry splatit. Žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, který stanovuje, že„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“, když žalobkyně dostatečně nedoložila dokumenty o výdajové a příjmové stránce žalovaného a tím neprokázala, že splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná, když podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.,„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskyt