20 C 46/2023-39 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení jistiny ve výši 15 000 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 15 000 Kč od 26. 6. 2018 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně a úrok 15% ročně z částky 15 000 Kč od 29. 6. 2017 do zaplacení. Uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 28. 6. 2017 k uzavření Smlouvy o úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Současně s poskytnutým úvěrem se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit předchůdkyni žalobkyně předmětnou částku s příslušenstvím ve 12 splátkách. Žalovaná však své povinnosti platit splátky nesplnila. Předmětná pohledávka byla následně postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na společnost [právnická osoba] a následně Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] na žalobkyni. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalované splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované, když současně byla provedena lustrace v interním systému, insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a v centrální evidenci exekucí. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a po celou dobu řízení byla nečinná. Soud provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně. Z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 3. Na základě žádosti o úvěr ze dne 28. 6. 2017 byla mezi žalovanou a společností [právnická osoba], [IČO] podepsána smlouva Smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 28. 6. 2017, na základě, které byla žalované poskytnuta částka 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutým úvěrem měla žalovaná uhradit předchůdkyni žalobkyně kapitalizovaný úrok ve výši 1 246,50 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 920 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 901,50 Kč a poplatek za inkaso splátek v hotovosti ve výši 3 132 Kč, a to ve 12 měsíčních splátkách po 2 100 Kč. Celková částka měla být uhrazena v hotovosti ve 12 měsíčních splátkách. Součástí smlouvy bylo jednání o zpracování osobních údajů, informace pro spotřebitele a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, kde bylo uvedeno, že RPSN činí 255,18 %. Formulář byl podepsán ze strany žalované. V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je na mateřské dovolené, kdy měsíční příjem činí 11 017 Kč, její celkové výdaje činí 7 000 Kč (2 000 Kč bydlení, 5 000 Kč doprava, jídlo, osobní náklady, má vlastní nemovitost, dvě vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, má dosažené střední vzdělání. K žádosti měly být doloženy výpisy z účtu bez specifikace za jaké období, oznámení o dávkách, ze kterých soud zjistil, že výše na nezletilou se zvyšuje na 10 017 Kč a dávka státní sociální podpory na každé z obou dětí činí 500 Kč a dále doložila občanský a řidičský průkaz. 4. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum] a Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], včetně seznamu postoupených pohledávek (pohledávka [číslo]) a seznamu postoupených pohledávek (strana [číslo]) a oznámení o postoupení pohledávek ze dne 6. 2. 2020 a 5. 10. 2022 soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na současnou žalobkyni ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o. z.“. 5. Předžalobní upomínkou ze dne 5. 10. 2022 a ze dne 26. 2. 2020, která byla žalované odeslána téhož dne soud zjistil, že byla vyzvána, aby částku okamžitě uhradila. 6. Soud vzal z provedených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalované byla poskytnuta částka 15 000 Kč v hotovosti. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 8. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly dne 28. 6. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě, které byla poskytnuta žalované částka ve výši 15 000 Kč v hotovosti. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. 9. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., účinného do 28. 5. 2021 vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to