27 C 13/2023-35 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 201 690 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] ze dne 21. 3. 2022, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši úvěrového rámce 100 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr s úrokem ve výši 16,88 % ročně a poplatky za sjednané pojištění zaplatit ve stanovených splátkách. V průběhu trvání úvěrového vztahu byl úvěrový rámec následně navýšen na 200 000 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřila úvěruschopnost žalované lustrací v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR a na základě informací od žalované o jejích příjmech a výdajích. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti využila statistický model vycházející ze statistických dat a zohledňující empirickou a odbornou zkušenost žalobkyně se splácením spotřebitelských úvěrů, byly přezkoumány informace žalované o proměnných jako věk, rodinný stav, počet dětí atd. Žalobkyně zohlednila i schopnost žalované dosahovat příjmů v budoucnosti, vypočetla kreditní skóre žalované a dospěla k tomu, že je schopna úvěr splatit. Žalovaná celkem načerpala 199 600 Kč. Svůj dluh však řádně nesplácela, když uhradila jen 400 Kč a poté přestala splátky hradit, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 19. 7. 2022. Žalobkyně se nyní domáhá dlužné jistiny ve výši 199 200 Kč, poplatků za pojištění ve výši 890 Kč, účelně vynaložených nákladů na vymáhání v částce 600 Kč (částka vynaložená žalobkyní na vymáhání za zaměstnanecký aparát atd.), smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč (500 Kč za každou dlužnou splátku), kapitalizovaného úroku 19 176,89 Kč (16,88 % ročně z jistiny za dobu do 24. 10. 2022), úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 199 200 Kč za dobu od 25. 10. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně, který požadovala žalobkyně z dlužné částky jistiny, poplatků, pokut za dobu od 3. 8. 2022 do 24. 10. 2022 v kapitalizované výši 6 859,86 Kč a dále ve výši 15 % ročně z částky 201 690 Kč od 25. 10. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Za splnění podmínek stanovených v § 115a o.s.ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 4. Z předložených důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Dne 21. 3. 2022 žalovaná elektronicky podepsala se žalobkyní listinu [číslo] nazvanou jako úvěrová smlouva„ [anonymizováno] půjčka – revolvingový úvěr.“ Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr ve výši úvěrového rámce 100 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 16,88 % ročně v měsíčních splátkách ve výši minimálně 2 % z úvěrového rámce. Úvěr mohl být navýšen v průběhu trvání úvěrové smlouvy. Současně bylo sjednáno pojištění schopnosti žalované úvěr splatit, za pojištění se žalovaná zavázala měsíčně platit 8,9 % z minimální splátky. Úrok a úhrada za pojištění přirůstaly k jistině k poslednímu dni účetního období. V případě prodlení žalované s úhradou splátek byla sjednána povinnost žalované hradit účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním ve výši 100 Kč měsíčně, tato částka se mohla v budoucnu měnit podle reálných nákladů, které vstupují do kalkulace. V případě prodlení byla žalovaná povinna uhradit smluvní pokutu 500 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly i Úvěrové podmínky žalobkyně, Informace o pojištění a rámcová pojistná smlouva. Následně byla dle tvrzení žalobkyně navýšena částka úvěrového rámce na 200 000 Kč. 5. Z úvěrové karty soud zjistil, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je svobodná, bezdětná, bydlí v podnájmu, je zaměstnaná s příjmem 20 500 Kč měsíčně. Žalobkyně v rámci posouzení výdajů žalované počítala s normativními náklady na bydlení 5 543 Kč měsíčně a částkou životního minima 3 860 Kč měsíčně, dále byly započteny splátky žalované jiným společnostem 3 209 Kč měsíčně, tyto výdaje byly zahrnuty pod žalovanou sdělené měsíční výdaje domácnosti 13 000 Kč měsíčně. Rovněž byla žalovaná lustrována v registrech CEE, ISIR, NRKI, SOLUS, [příjmení] s negativním výsledkem. Z úvěrové zprávy bylo zjištěno, že žalovaná měla sjednaný i spotřební úvěr s výší měsíční splátky 904 Kč, kontokorentní úvěr, kde byla po splatnosti a celkem načerpala 15 214 Kč a kreditní splátkovou kartu se sumou zbývajících splátek 39 100 Kč. K tomu bylo doloženo potvrzení o ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik. 6. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaná úvěr čerpala v období od 23. 3. 2022 do 6. 4. 2022, celkově načerpala částku 199 600 Kč, přičemž na dluh uhradila 400 Kč, naposledy hradila dne 20. 4. 2022. Žalovaná tedy nehradila sjednané splátky řádně a včas, pročež u ní žalobkyně evidovala částku 227 726,75 Kč. Výzvou ze dne 19. 7. 2022, odeslanou dne 20. 7. 2022, byla žalovaná vyzvána k splacení celého úvěru do 14 dnů od sepsání výzvy z důvodu prodlení s úhradou splátek. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky do 7 dnů od odeslání výzvy i předžalobní výzvou ze dne 16. 8. 2022. Výzva byla odeslána dne 17. 8. 2022. 7. Z předložených listinných důkazů bylo soudem zjištěno, že žalobkyně a žalovaná podepsaly dne 21. 3. 2022 úvěrovou smlouvu. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“),„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalobkyně na základě této smlouvy umožnila žalované čerpat postupně peněžní prostředky v celkové výši 199 600 Kč. 8. Žalovaná jednala jako spotřebitel, a proto bylo třeba úvěrovou smlouvu z hlediska její platnosti posoudit také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle kterého měla žalobkyně povinnost posoudit před sjednáním smlouvy úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.). Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. 9. Soud vzal z předložených důkazů za prokázané, že majetkové poměry žalované nebyly před podpisem úvěrové smlouvy dostatečně ověřeny, a to navíc v situaci, kdy byl žalované poskytnut poměrně vysoký úvěr 100 000 Kč, který byl následně navýšen na 200 000 Kč. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost žalované zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Příjmy žalované (ze zaměstnání) ani její výdaje nebyly žádným způsobem přezkoumávány, a to ani náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a nelze je v zásadě ihned snížit dle potřeby. Ve vztahu k životním nákladům jako jsou například náklady na stravování, drogerii a ošacení (osobní výdaje), se v zásadě jeví jako přijatelné, aby žalobkyně vycházela z částek životního minima jednotlivce dle příslušných právních předpisů, neboť jde o náklady, které lze poměrně snadno přizpůsobit aktuální finanční situaci. To však nelze říct o nákladech spojených s bydlením. Soud nevylučuje použití statistického modelu u nákladů na bydlení, avšak pouze za situace, kdy má žalobkyně k dispozici dostatečné a alespoň částečně ověřené vstupní údaje o žalované, které může takto porovnávat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Normativní náklady na bydlení jsou přitom zpravidla nižší n