6 C 285/2022-33 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 26 500 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši 7 215 Kč. Žalobkyně uzavřela s žalovaným prostřednictvím sítě internet na webové stránce www.coolcredit.cz dne 8. 10. 2020 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný poskytnuté finanční prostředky čerpal a zavázal se je splatit spolu s poplatkem ve výši 9 000 Kč. Tuto svoji povinnost si však nesplnil a dosud na pohledávku žalobkyně neuhradil žádnou částku. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 24 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 7 215 Kč, náhrady nákladů na upomínání ve výši 2 500 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 000 Kč od 16. 12. 2020 do zaplacení. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce prověřila žalobkyně schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský na základě dokladů předložených žalovaným. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen "o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 8. 10. 2020 a potvrzení o platbě z účtu žalobkyně ze dne 8. 10. 2020 soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 8. 10. 2020 smlouva o zápůjčce, na jejímž základě byly žalovanému zaslány na jeho účet č. [bankovní účet], vedený dle potvrzení ze dne 27. 1. 2023 u [právnická osoba], finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč pravidelnými měsíčními splátkami ve lhůtě 93 dnů. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Pro případ porušení povinnosti splatit zápůjčku byla dále v čl. 2 smlouvy o zápůjčce sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné části jistiny. 4. Z výplatní pásky žalovaného za měsíc červenec 2020 soud zjistil výši příjmu žalovaného 28 117 Kč a výplatní pásky žalovaného za měsíc srpen 2020 soud zjistil výši příjmu žalovaného 32 500 Kč. Dle blíže neurčené tabulky nebyla k datu 4. 10. 2020 k rodnému číslu žalovaného evidována exekuční řízení. Jiné důkazy k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebyly žalobkyní soudu předloženy. 5. Předžalobní výzva ze dne 2. 6. 2022 s výzvou k plnění ve lhůtě tří dnů byla žalovanému zaslána dle podacího lístku dne 12. 10. 2021. 6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Podle § 2392 odst. 1 o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 11. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. 12. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. 13. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 8. 10. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovaným platně sjednána smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem ve stanovené lhůtě. Tuto svou smluvní povinnost žalovaný řádně a včas nesplnil, když dosud neuhradil na pohledávku žalobkyně ničeho. 14. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Z listin předložených žalobkyní nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše výdajů žalovaného z jím předložených listin. 15. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011). 16. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 200