13 C 201/2024-30 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 303 547,82 Kč s příslušenstvím s tím, že uzavřela s žalovanou dne 7. 7. 2022 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované finanční prostředky ve výši 300 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 13,99 % ročně; kromě dohodnutého úroku byla žalovaná zavázána platit i poplatky dle platného ceníku žalobkyně; to vše byla žalovaná povinna hradit formou pravidelných měsíčních splátek po 4 974 Kč vždy do 5. dne v měsíci. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, dále kontrolovala dostupné informace v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra. Předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjem žalované a její výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, kdy výpočtem byla zjištěna částka disponibilních zdrojů žalované. Žalobkyně dále v té souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, z jehož závěrů vyplývá, že samotné zjištění, že poskytovatel úvěru řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele, nemusí mít vždy za následek neplatnost úvěrové smlouvy, ale musí být vždy najisto postaveno, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. Žalovaná úvěr řádně a včas nesplácela, proto jej žalobkyně celý zesplatnila ke dni 19. 7. 2023. Žalovaná zůstala žalobkyni dlužna na jistině úvěru částku 299 717,82 Kč, na poplatcích částku 3 830 Kč, na smluvním úroku za období od 20. 7. 2023 do 19. 2. 2024 částku 25 041,40 Kč a na zákonném úroku z prodlení za období od 20. 7. 2023 do 19. 2. 2024 částku 26 724,75 Kč. Dále žalobkyně po žalované požadovala zaplacení úroku ve výši 13,99 % ročně z částky 299 717,82 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 299 717,82 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 7. 7. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr v celkové výši 300 000 Kč. Žalované byl zřízen úvěrový účet číslo , č. účtu, . Poskytnutou jistinu se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem ve výši 13,99 % ročně v pravidelných splátkách, nejpozději do 5. 6. 2031, přičemž výše měsíčních splátek činila 4 974 Kč a byly splatné vždy k 5. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 5. 8. 2022 (celkem 107 splátek). Pro případ prodlení se splacením splátky po dobu delší než tři měsíce nebo prodlení se splacením více než dvou splátek, byla ve smlouvě sjednána možnost prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Ceník.4. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 7. 7. 2022 bylo zjištěno, že žalovaná je svobodná, s jiným způsobem bydlení, v domácnosti žije sama a je zaměstnána s čistým měsíčním příjmem 19 004 Kč. V žádosti nejsou uvedeny žádné jiné výdaje (nájem, splátky, ostatní pravidelné výdaje).5. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 7. 7. 2022 soud zjistil, že žalovaná je zaměstnaná jako servírka u společnosti , právnická osoba, . s průměrným čistým měsíčním příjmem 19 004 Kč6. Z listiny označené Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 7. 7. 2022 vyplývá, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla příjem ve výši 19 004 Kč a pracovník žalobkyně příjem zkontroloval na základě doloženého potvrzení o příjmu vystaveného zaměstnavatelem. Dále měl být dle údajů v žádosti ověřen insolvenční rejstřík, registr CBCB a interní evidence žalobkyně. Žalovaná v žádosti uvedla výdaje ve výši 0 Kč. Žalobkyně stran výdajů žalované vycházela z dat sdělených žalovanou v kombinaci z interními informacemi, tj. za využití ekonomického modelu, který pracuje se statistickými daty, normativními náklady na bydlení a s aktuálními údaji o životních nákladech. Žalobkyně takto stanovila měsíční výdaje žalované na částku 7 292 Kč. Žalovaná v žádosti uvedla splátky ve výši 0 Kč. Žalobkyně zjistila, že žalovaná neměla žádný poskytnutý úvěr; nové měsíční splátkové zatížení tak činilo 4 974 Kč.7. Čerpání úvěru dne 7. 7. 2022 v částce 300 000 Kč na účet žalované doložila žalobkyně výpisem z úvěrového účtu žalované.8. Dopisem ze dne 17. 6. 2023 byla žalovaná ze strany žalobkyně vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 14 272 Kč nejpozději do 19. 7. 2023. Zároveň byla žalovaná upozorněna, že pokud dlužnou částku neuhradí do uvedeného termínu, bude po ní požadováno okamžité splacení celého úvěru v aktuální výši 297 131 Kč. Dalším dopisem ze dne 19. 7. 2023 bylo žalované sděleno, že byl celý úvěr zesplatněn ke dni 19. 7. 2023 a žalovaná byla vyzvána k zaplacení celé dlužné částky. Dopis byl odeslán dne 24. 7. 2023, jak vyplývá z podacího archu.9. Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně celkem uhradila částku 51 615,58 Kč, jak vyplynulo z dokumentu „Podklady pre súdne konanie“.10. K úhradě dlužné částky ve lhůtě 5 dnů od odeslání výzvy byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 21. 2. 2024, která byla téhož dne odeslána, jak je patrné z podacího archu.11. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.13. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“14. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá pro