13 C 22/2024-24 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 22 545 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne 3. 5. 2022 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalované částku ve výši 13 600 Kč na její bankovní účet. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 4 199 Kč splatit do 2. 6. 2022. Uvedená smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek žalobkyně, kde žalovaná vyplnila formulář žádosti o poskytnutí zápůjčky, kam zadala své osobní údaje včetně telefonního čísla a emailové adresy, čímž učinila vůči žalobkyni návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce. Následně žalovaná zaškrtnutím příslušného řádku potvrdila, že se seznámila se zněním smlouvy o zápůjčce a se zněním všeobecných obchodních podmínek. Konečně došlo k podpisu smlouvy ze strany žalované, kdy tento podpis byl tvořen zadáním PINu, který žalobkyně žalované zaslala na telefonní číslo uvedené ve formuláři. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že vycházela z tvrzení žalované o jejích rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech, tyto informace žalobkyně ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalované, případně nahlédnutím do relevantních databází. Informace a dokumenty žalobkyně vyhodnotila a zaevidovala do zákaznické karty žalované. Žalovaná však svému závazku řádně nedostála, když žalobkyni ničeho neuhradila. Žalobkyně pak požadovala po žalované vedle dlužné jistiny a poplatku za poskytnutí zápůjčky ještě úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 746 Kč. S ohledem na prodlení žalované s úhradou požadovala žalobkyně rovněž zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny a poplatku, a to od 3. 6. 2022, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti zápůjčky, do zaplacení, ve výši 11,75 % ročně.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 3. 5. 2022 uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 13 600 Kč, a to na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 4 199 Kč, a to nejpozději do 2. 6. 2022. Dle článku 2.3 smlouvy byla ujednána pro případ prodlení žalované s plněním svých závazků povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a současně povinnost nahradit účelně vynaložené náklady, které žalobkyni vzniknou v souvislosti s prodlením žalované dle rozpisu sazeb uvedených níže ve smlouvě. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem, kdy podpis žalované byl nahrazen zadáním PIN kódu do příslušného pole na webových stránkách žalobkyně. V souladu s články 2.10. a 2.11. Všeobecných obchodních podmínek byla před uzavřením smlouvy totožnost žalované ověřena provedením autorizace platební karty, a to tím způsobem, že žalovaná byla ze stránek žalobkyně přesměrována na platební bránu poskytovatele platebních služeb, kde zadala údaje o své platební kartě a autorizovala provedení platby ve výši 1 Kč na účet žalobkyně. Z doloženého výpisu z účtu vyplývá, že žalobkyně dne 3. 5. 2022 odeslala částku 13 600 Kč na bankovní účet žalované uvedený ve smlouvě.4. K úhradě dluhu vzniklého z titulu předmětné smlouvy o zápůjčce měla být žalovaná vyzvána upomínkami ze dne 9. 6. 2022, 16. 6. 2022, 23. 6. 2022, 2. 7. 2022 a 17. 7. 2022. Prokazatelně byla žalovaná k úhradě dluhu vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 3. 4. 2023, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této upomínce byla žalované poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů.5. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.7. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).12. Stran procesu posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy žalobkyně sice uvedla, že si od žalované vyžádala informace o jejích rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech, a dále, že tyto informace ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalované, případně nahlédnutím do relevantních databází. Žalobkyně však tato svá tvrzení ničím nedoložila, když k jejich prokázání ani po výzvě soudu nepředložila jediný důkaz. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované.13. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována