13 C 257/2023-29 — Okresní soud v Hodoníně

Žalobkyně se domáhala zaplacení 13 699,20 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 12. 6. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny ve výši 7 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 8 251 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 570 Kč s úrokovou sazbou ve výši 18,36 % ročně, poplatku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 1 621 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 52 týdenních splátkách po 294 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný (o svých rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech), přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Předchůdkyně žalobkyně konkrétně vycházela z pracovní smlouvy žalovaného, z výplatních pásek a z nájemní/podnájemní smlouvy. Žádné doklady však žalobkyně nemá k dispozici. Žalobkyně v té souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, když neuhradil ani jednu splátku a zůstal tak právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 7 000 Kč na jistině a 8 251 Kč na poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. V žalobě žalobkyně požadovala kromě dlužné jistiny ve výši 7 000 Kč a poplatků ve výši 6 699,20 Kč, rovněž kapitalizovaný úrok ve výši 664,02 Kč (tj. ve výši 18,36 % ročně z částky 7 000 Kč od 12. 6. 2022 do 14. 12. 2022), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 690,86 Kč (tj. ve výši 8,5 % ročně z částky 7 000 Kč od 23. 10. 2021 do 14. 12. 2022), úrok ve výši 18,36 % z částky 7 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 12. 6. 2021 uzavřena smlouva o zápůjčce (o spotřebitelském úvěru číslo smlouvy , tel. číslo, , na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 7 000 Kč, kdy tato částka byla žalovanému vyplacena v hotovosti v den podpisu smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal částku 7 000 Kč společně s poplatkem ve výši 6 691 Kč (tvořeným úrokem ve výši 3 570 Kč, částkou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částkou za komfortní a flexibilní splácení ve výši 1 621 Kč) a částkou za pojištění ve výši 1 560 Kč (tj. celkem 15 251 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 52 splátkách po 294 Kč týdně. Součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru byly smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaný ke dni 19. 12. 2022 neuhradil žádnou částku.Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu (žádost o spotřebitelský úvěr) podepsanou žalovaným ze dne 12. 6. 2021. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí zápůjčky zaměstnán na plný úvazek jako montážník s průměrným čistým měsíčním příjmem 20 730 Kč, další příjem domácnosti byl uveden ve výši 20 000 Kč, příjem žalovaného měl být ověřen potvrzením o příjmu za období 6/2021; žalovaný dále v žádosti uvedl odhadované měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí jako spolubydlící a je svobodný. Žalovaný také uvedl, že nemá spotřebitelský úvěr u jiné společnosti.Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, na žalobkyni. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 16. 12. 2022, v němž byl současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení této výzvy. Dle podacího lístku byl tento dopis byl odeslán žalovanému dne 13. 1. 2023.Předžalobní výzvou ze dne 1. 6. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 16. 6. 2023. Výzva byla odeslána dne 2. 6. 2023, což žalobkyně doložila podacím lístkem.Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento pož