13 C 55/2024-22 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 18 410,48 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . se žalovanou uzavřela dne 27. 7. 2021 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované na její bankovní účet finanční prostředky ve výši 8 800 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peníze právní předchůdkyni žalobkyně splatit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 9 610,48 Kč nejpozději do 26. 8. 2021. Tato smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně, kde žalovaná poté co se zaregistrovala a zřídila si uživatelský účet, zaslala žádost o poskytnutí konkrétního úvěru a v rámci webového rozhraní jí byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Žalovaná odsouhlasila znění smlouvy a tuto smlouvu podepsala zadáním unikátní kódu, který jí byl zaslán přes SMS. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splatit poskytnutý úvěr, k tomu žalobkyně uvedla, že původní věřitelka lustrovala žalovanou ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI, EUCB) a výslovně uvedla, že k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalované nenavrhuje žádných důkazů. Žalovaná svým závazkům ze smlouvy nedostála a právní předchůdkyni žalobkyně neuhradila ničeho. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalobkyně v žalobě po žalované požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 8 800 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 9 610,48 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 18 410,48 Kč od 27. 8. 2021 do zaplacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . byla dne 27. 7. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo , Anonymizováno, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 8 800 Kč s tím, že tato částka bude poskytnuta žalované na její bankovní účet uvedený v záhlaví smlouvy číslo účtu: , č. účtu, . Žalovaná se pak zavázala poskytnuté finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 40 % ročně a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 670,48 Kč (po slevě) / 9 610,48 Kč (před slevou) jednorázově nejpozději do 26. 8. 2021. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. Ke smlouvě žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a souhlas žalované se zpracováním osobních údajů.4. Dle doloženého potvrzení o provedení transakce byla částka 8 800 Kč odeslána dne 27. 7. 2021 z účtu právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalované číslo , č. účtu, .5. Na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne 14. 6. 2023 a dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 6. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 29. 6. 2023, v němž byla žalovaná zároveň vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů.6. Žalovaná byla dále vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů předžalobní upomínkou ze dne 29. 6. 2023, k níž žalobkyně doložila podací lístek ze dne 29. 6. 2023.7. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.9. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).14. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“15. Žalobkyně přitom ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované, pouze uvedla, že její předchůdkyně provedla lustrace v příslušných databázích. Přitom výslovně uvedla, že k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného nenavrhuje žádných důkazů. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která