13 C 63/2024-25 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 14 024,80 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela dne 11. 2. 2022 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky právní předchůdkyni žalobkyně splatit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 024,80 Kč nejpozději do 3. 3. 2022. Tato smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně, kde žalovaný poté co se zaregistroval a zřídil si uživatelský účet, zaslal žádost o poskytnutí konkrétního úvěru a v rámci webového rozhraní mu byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Žalovaný odsouhlasil znění smlouvy a tuto smlouvu podepsal zadáním unikátní kódu, který mu byl zaslán přes SMS. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, k tomu žalobkyně uvedla, že původní věřitelka lustrovala žalovaného ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI, EUCB) a výslovně uvedla, že k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného nenavrhuje žádných důkazů, žádnými listinnými doklady žalobkyně nedisponuje. Žalovaný svým závazkům ze smlouvy nedostál a právní předchůdkyni žalobkyně neuhradil ničeho. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně v žalobě po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 8 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 024,80 Kč, a zákonného úroku z prodlení z částky 14 024,80 Kč od 4. 3. 2022 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . byla dne 11. 2. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo , Anonymizováno, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 8 000 Kč s tím, že tato částka bude poskytnuta žalovanému na jeho bankovní účet uvedený v záhlaví smlouvy, tj. číslo účtu: , č. účtu, . Žalovaný se pak zavázal poskytnuté finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 40 % ročně a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 304,80 Kč (po slevě) / 6 024,80 Kč (před slevou) jednorázově nejpozději do 3. 3. 2022. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. Ke smlouvě žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a souhlas žalovaného se zpracováním osobních údajů.4. Dle doloženého potvrzení o platbě byla částka 8 000 Kč odeslána dne 11. 2. 2022 z účtu právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného číslo účtu: , č. účtu, .5. Na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne , datum, a dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 6. 2023, v němž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů.6. Žalovaný byl dále vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů předžalobní upomínkou ze dne 29. 6. 2023, k níž žalobkyně doložila podací lístek ze dne 29. 6. 2023.7. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.9. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).14. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“15. Žalobkyně přitom ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, když pouze uvedla, že její předchůdkyně provedla lustrace v příslušných databázích. Přitom výslovně uvedla, že k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného nenavrhuje žádných důkazů a žádnými listinnými doklady nedisponuje. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2