22 C 316/2023-34 — Okresní soud v Hodoníně

Žalobkyně se domáhala zaplacení 15 959,09 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, ., se žalovanou uzavřela dne 28. 7. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované částku ve výši 12 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem, poplatky a náklady na vyhodnocení úvěru v celkové výši 22 302 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů uvedených žalovanou v žádosti o úvěr, mezi které patřila rovněž výše příjmů a výdajů, přičemž právní předchůdkyni žalobkyně byly před uzavřením smlouvy předloženy dokumenty potřebné k ověření příjmů a výdajů. Žalovaná přitom svým podpisem stvrdila, že si je vědoma povinnosti uvést o své osobě pravdivé, správné a úplné údaje. Právní předchůdkyně žalobkyně pak vyhodnotila žalovanou jako způsobilou ke splácení úvěru v poskytnuté výši, když jí po zaplacení nutných výdajů zbývala dostatečná finanční částka ke splácení případných dalších závazků. Žalovaná však na svůj dluh uhradila pouze částku 6 902 Kč a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 8 778,33 Kč na jistině úvěru, 614,75 Kč na smluvním úroku, 3 778,57 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 716,61 Kč na nákladech na vyhodnocení úvěru a 1 511,74 Kč na inkasním poplatku, 3 000 Kč na sankčním poplatku, 500 Kč na paušálních nákladech na vymáhání pohledávky, 829,65 Kč na smluvním úroku za poskytnutí finančních prostředků po celkové splatnosti závazku, 704,24 Kč na zákonném úroku z prodlení a 3 512,22 Kč na smluvní pokutě. Právní předchůdkyně žalobkyně posléze postoupila pohledávku za žalovanou z titulu předmětné smlouvy žalobkyni. Žalobkyně po žalované v žalobě požadovala kromě dlužné jistiny ve výši 8 778,33 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 614,75 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 778,57 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 716,61 Kč, inkasní poplatek ve výši 1 511,74 Kč, smluvní úrok za poskytnutí finančních prostředků za období po konečné splatnosti (tj. od 29. 9. 2022 do 16. 1. 2023) ve výši 393,22 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny za období od 29. 9. 2022 do 16. 1. 2023 ve výši 393,22 Kč, náklady na vymáhání ve výši 217 Kč, smluvní pokutu ve výši 956,84 Kč a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od 4. 2. 2023 do zaplacení.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . byla dne 28. 7. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 12 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 1 155 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 880 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 107 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 160 Kč (celkem 22 302 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána pro případ prodlení žalované s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaná ocitne v prodlení s tím, že výše jedné smluvní pokuty může činit maximálně 500 Kč.Žalobkyně dále doložila formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovanou. Žalovaná zde uvedla, že je od 21. 6. 2021 zaměstnaná na dobu určitou do 31. 12. 2021 s měsíčním příjmem ve výši 9 182 Kč, k čemuž předložila pracovní smlouvu a výplatní pásky. Dále žalovaná v žádosti uvedla, že je rozvedená, bydlí v nájmu, nevyživuje žádné dítě. Její měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 3 177 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady částku 3 860 Kč měsíčně; celkem průměrné měsíční výdaje žalované činily 7 037 Kč. Z doložené pracovní smlouvy plyne, že žalovaná byla od 21. 6. 2021 zaměstnána u společnosti , právnická osoba, se zkušební dobou v délce tří měsíců. Z pokynu agentury práce je pak zřejmé, že žalované měla být přidělována práce v době od 21. 6. 2021 do 31. 12. 2021. Z dohody o srážkách ze mzdy soud zjistil, že žalovaná mimo jiné souhlasila s tím, aby jí zaměstnavatel strhával z příjmů částku ve výši stravného vyčerpaného v daném měsíci a dále část ceny ubytování poskytovaného zaměstnavatelem využitého v daném měsíci. Z výplatní pásky za období 6/2021 bylo zjištěno, že čistá mzda žalované činila 9 182 Kč (z toho jí byly provedeny srážky na stravování ve výši 471 Kč a na ubytování ve výši 2 706 Kč). Skutečnost, že žalovaná v době podání žádosti o úvěr bydlela sama v nájmu byla ověřena čestným prohlášením žalované.Na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne , datum, ve znění jejího dodatku z , datum, a dle dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, a to za úplatu, jak je zřejmé z doloženého potvrzení o úplatě. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 9. 2. 2023, jímž byla zároveň vyzvána k úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu shora uvedené smlouvy do 10 dnů od obdržení dopisu a jehož odeslání žalobkyně prokázala podacím archem ze dne 10. 2. 2023. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána i dopisem ze dne 26. 2. 2023 a konečně i předžalobní upomínkou ze dne 24. 5. 2023, jejíž odeslání dne 29. 5. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávek soud zjistil, že dne 14. 2. 2023 se pověřený terénní pracovník žalobkyně pokoušel kontaktovat žalovanou na její adrese.Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Čle