13 C 130/2025-25 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 16 510 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela dne 9. 1. 2024 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 16 510 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve lhůtě splatnosti. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně www., Anonymizováno, .cz, kde si žalovaný zvolil parametry úvěru, následně se zaregistroval a seznámil se s podmínkami smlouvy; po ověření jeho úvěruschopnosti odeslal návrh na uzavření smlouvy kliknutím na tlačítko „podpis“; původní věřitelka mu pak prostřednictvím klientského profilu a emailu sdělila souhlas s uzavřením smlouvy. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, k tomu žalobkyně uvedla, že původní věřitelka posuzovala úvěruschopnost žalovaného na základě údajů sdělených žalovaným a dále k doložení příjmu poskytl žalovaný výpis z bankovního účtu od společnosti Kontomatik. Právní předchůdkyně žalobkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI) a sám žalovaný prohlásil, že má pravidelný příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. Úvěruschopnost byla ověřena výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, přičemž žalovanému byla ponechána rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku (těchto 10 % se přitom musí rovnat minimálně životnímu minimu). Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, proto právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila celý úvěr ke dni 17. 4. 2024. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně neuhradil ničeho. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně v žalobě po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 16 510 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 510 Kč od 17. 4. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 9. 1. 2024 uzavřena smlouva spotřebitelském úvěru číslo: (, Anonymizováno, ), na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení bezúčelový, nezajištěný s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru (revolvingový úvěr) na dobu neurčitou s úvěrovým limitem 16 510 Kč, s tím, že finanční částka bude poskytnuta žalovanému na jeho bankovní účet číslo , č. účtu, . Žalovaný se pak zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 457,50 % ročně v měsíčních splátkách splatných vždy 15. den v měsíci. Žalovaný byl povinen uhradit dle své volby alespoň minimální platbu nebo dlužnou částku. Minimální platba se rovnala 10 % jistiny plus veškeré úroky a penále přirostlé během doby čerpání úvěru, nejméně však 500 Kč (pokud by 500 Kč přesáhlo celkovou dlužnou částku, byl žalovaný povinen uhradit pouze dlužnou částku). Smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. Součástí smlouvy bylo čestné prohlášení žalovaného, kde je uvedeno, že žalovaný je svobodný, není na něm závislá žádná osoba, bydlí v nájmu a jeho čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 42 500 Kč. Dále je zde uvedeno, že měsíční výdaje domácnosti žalovaného činí 4 000 Kč a že žalovaný měsíčně splácí na jiné úvěry celkem částku 10 000 Kč. Žalovaný čestně prohlásil, že veškeré údaje uvedl správně a nezamlčel žádné podstatné údaje. Přílohu A smlouvy tvořily Všeobecné obchodní podmínky pro smlouvy o spotřebitelském úvěru (revolvingový úvěr) uzavřené se společností , právnická osoba, ., přílohu B smlouvy představovaly STANDARDNÍ INFORMACE O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU. Žalobkyně doložila i kopii občanského průkazu žalovaného.4. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného od společnosti Kontomatik za období od 21. 7. 2023 do 31. 12. 2023 soud nezjistil žádné pravidelné příjmy ani výdaje žalovaného. Bylo zjištěno, že velké množství plateb žalovaného směřovalo na účty sázkových kanceláří (SYNOT TIP, a.s., tipsport.cz, Fortuna, sazka.cz, betano.cz aj.).5. Dle doloženého potvrzení o provedené platbě byla z účtu právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného číslo , č. účtu, dne 9. 1. 2024 zaslána částka 16 510 Kč.6. Emailovou zprávou ze dne 16. 4. 2024 bylo žalovanému oznámeno, že úvěr byl zesplatněn a žalovaný byl vyzván k naléhavému zaplacení dlužné částky.7. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost , právnická osoba, . a na základě další smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla poté tato pohledávka postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 6. 2025, v němž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů.8. Žalovaný byl dále vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů předžalobní upomínkou ze dne 2. 6. 2025, k níž žalobkyně doložila podací lístek z téhož dne.9. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně (i její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ani z jedné ze smluv nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“12. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebite