13 C 136/2025-22 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 27 000 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovaným došlo dne 14. 6. 2017 k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal zaplatit předchůdkyni žalobkyně kromě jistiny ve výši 27 000 Kč i příslušenství, a to ve 13 splátkách. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací, které jí sdělil žalovaný stran výše svého příjmu, při zohlednění životního minima žalovaného a výše závazků žalovaného a zároveň byla provedena lustrace v interním systému, insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a v centrální evidenci exekucí. Žalobkyně v souvislosti s posuzováním úvěruschopnosti žalovaného poukázala na rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 33 Cdo 1819/2023-133, dle něhož nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (že mu úvěr neměl být poskytnut). Žalobkyně dále uvedla, že pro případ, kdy by soud přes výše uvedené dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalovaného nebyla dostatečně posouzena, bere žalobu zpět v části běžného úroku a úroku z prodlení do sedmého dne po odeslání předžalobní výzvy. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil a dosud na úvěr nezaplatil ničeho. Předmětnou pohledávku na základě smlouvy o prodeji části závodu ze dne 6. 9. 2018 nabyla společnost , právnická osoba, . Poté byla pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 11. 12. 2019 na společnost , právnická osoba, a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2021 na žalobkyni. Žalobkyně kromě jistiny pohledávky ve výši 27 000 Kč dále požadovala po žalovaném zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 27 000 Kč od 15. 7. 2018 do zaplacení a úrok ve výši 25,85 % ročně z částky 27 000 Kč od 14. 6. 2017 do zaplacení.2. Vzhledem k tomu, že částečné zpětvzetí žaloby bylo vázáno na splnění podmínky, neboť bylo podmíněno závěrem soudu o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, soud k němu v souladu s § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nepřihlížel.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř., soud rozhodl bez nařízení jednání.4. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, byla dne 14. 6. 2017 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě, byla žalovanému poskytnuta částka 27 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnutou jistinu splatit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 25,85 % ročně, s poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 1 080 Kč, s poplatkem za správu úvěru ve výši 5 940 Kč a s poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 5 130 Kč, ve 13 měsíčních splátkách po 3 510 Kč. Součástí smlouvy byl souhlas se zpracováním osobních údajů, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpis splátek. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je svobodný, zaměstnaný jako operátor s měsíčním příjmem 22 821 Kč a bydlí v nájmu. Dále zde žalovaný uvedl své průměrné měsíční výdaje ve výši 4 100 Kč na bydlení, ve výši 3 500 Kč na energie, ve výši 4 000 Kč na stravování, výživné a ve výši 1 000 Kč ostatní výdaje. Celkové měsíční výdaje žalovaného jsou vyčísleny částkou 12 600 Kč. Z doložené pracovní smlouvy ze dne 3. 8. 2016 je patrné, že žalovaný byl od 3. 8. 2016 zaměstnána na dobu určitou (se zkušební dobou 3 měsíce) jako operátor ve výrobě u společnosti , Anonymizováno, . Z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance z 28. 4. 2017 soud zjistil, že žalovaný je u výše uvedeného zaměstnavatele zaměstnán na dobu neurčitou a výše jeho průměrného příjmu za poslední 3 měsíce činila 20 448 Kč. Z výplatní pásky za měsíc březen 2017 je patrný čistý příjem 31 828 Kč. Žalobkyně dále soudu předložila nájemní smlouvu, která však byla nečitelná, a proto z ní soud neučinil žádná skutková zjištění. Z listin označených „finanční analýza“ a „credit scoring“ bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že žalovanému lze poskytnout spotřebitelský úvěr v max. výši 27 000 Kč s měsíční splátkou 3 510 Kč; přitom při svých výpočtech vycházela z údajů (výše měsíčního příjmu, výše měsíčních výdajů) z údajů sdělených žalovaným.5. Ze smlouvy o prodeji části závodu, která byla uzavřena mezi společností , právnická osoba, a společností , právnická osoba, . dne , datum, , ze smlouvy o postoupení pohledávky, která byla uzavřena mezi společností , právnická osoba, . a společností , právnická osoba, dne , datum, a ze smlouvy o postoupení pohledávek, která byla uzavřena mezi a společností , právnická osoba, a žalobkyní dne , datum, , soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na současnou žalobkyni ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o. z.“.6. Předžalobní výzvou z 26. 2. 2020, která byla odeslána 26. 2. 2020, což bylo doloženo podacím lístkem, společnost , právnická osoba, , žalovaného vyzvala k okamžité úhradě („uhraďte ihned“) pohledávky ve výši 60 590,28 Kč vyplývající ze shora uvedené úvěrové smlouvy. Předžalobní upomínkou ze dne 28. 12. 2023 byl potom žalovaný opět vyzván, aby svůj dluh ze smlouvy uhradil ve lhůtě sedmi dnů ode dne odeslání výzvy.7. Je zjevné, že mezi žalobkyní (resp. její právní předchůdkyní) a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.9. Pro žalobkyni (její právní předchůdkyni) proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Způsob, jakým měla žalobkyně (její právní předchůdkyně) tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby