13 C 144/2025-21 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkové částky 19 945 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost Emma´s credit s.r.o. se žalovaným uzavřela dne 15. 10. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 14 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splatit společně s dohodnutým úrokem a poplatkem za poskytnutí úvěru nejpozději do 9. 11. 2023. Smlouva byla uzavřena tak, že žalovaný se nejdříve zaregistroval na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně www., Anonymizováno, .cz, kam zadal své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy, čímž zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Po dokončení registrace žalovaný zaslal právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, načež mu byl zaslán návrh smlouvy, který žalovaný akceptoval. Posléze byly žalovanému vyplaceny finanční prostředky. Žalovaný svůj závazek řádně a včas nesplnil, neboť právní předchůdkyni žalobkyně ničeho nesplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně po žalovaném požadovala dlužnou jistinu ve výši 14 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 599,79 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 345,21 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného také zákonný úrok z prodlení z částky 19 945 Kč od 10. 11. 2023 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného prověřila její právní předchůdkyně tak, že provedla lustraci žalovaného v databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI, přičemž nevznikly pochybnosti ohledně platební schopnosti žalovaného. Žalobkyně dále uvedla, že k tomuto nenavrhuje žádných dalších důkazů.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen "o. s. ř."), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , Anonymizováno, s.r.o. byla dne 15. 10. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho účet finanční prostředky ve výši 14 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splatit do 25 dnů od jejich poskytnutí, a to společně s poplatkem za sjednání úvěru, který činil v případě, že dojde ke splacení úvěru v dohodnuté lhůtě 5 039,81 Kč a v případě překročení doby splatnosti činil 5 599,79 Kč a dále byl dohodnut úrok ve výši 345,21 Kč. Smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. Dle doloženého potvrzení o provedení transakce byla dne 15. 10. 2023 z účtu právní předchůdkyně žalobkyně odeslána na účet č. , č. účtu, částka 14 000 Kč. Dle Informace o vlastníkovi je vlastníkem účtu č. , č. účtu, žalovaný.4. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 25. 12. 2024, jímž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů. K úhradě dlužné částky do tří dnů byl žalovaný vyzván rovněž předžalobní výzvou ze dne 25. 12. 2024, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem.5. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.7. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Způsob, jakým měla žalobkyně (její právní předchůdkyně) tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).12. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“13. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotř